ECLI:CZ:US:2011:2.US.1687.11.1
sp. zn. II. ÚS 1687/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti Richter Gedeon Vegyészeti Gyár Nyilvánosan Müködö Rt., se sídlem Budapešť, Gyömröi út. 19 - 21, Maďarská republika, podnikající v České republice prostřednictvím organizační složky Richter Gedeon Vegyészeti Gyár Nyilvánosan Müködö Rt., organizační složka, se sídlem Praha 4, Na Strži 1702/65, zastoupené Mgr. Vojtěchem Chloupkem, advokátem se sídlem Na Příkopě 15, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2010 č. j. 21 Cm 124/2010-19 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011 č. j. 3 Cmo 6/2011-91, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 6. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Neústavnost spatřuje v aplikaci ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř., a to části ve znění "kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření", které navrhuje zrušit.
Stěžovatelka poukazuje na to, že v situaci, kdy z napadeného usnesení o vydání předběžného opatření, které neobsahovalo odůvodnění, nebylo zřejmé, jaká tvrzení měl soud za osvědčená, bylo pro stěžovatelku nemožné podat náležitě odůvodněné odvolání. Požadavek řádného odůvodnění je přitom i dle judikatury Ústavního soudu jedním ze základních atributů spravedlivého procesu. Nejsou-li totiž zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování. Z judikátů Ústavního soudu sice vyplývá, že nároky kladené na řízení o vydání předběžného opatření nejsou tak vysoké jako u meritorních rozhodnutí, určité standardy přesto dodrženy být musejí. Výjimka z obecné odůvodňovací povinnosti dle §157 o. s. ř., kterou obsahuje právě ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. nemůže obstát v testu proporcionality, neboť dosažení rychlejšího průběhu řízení jde na úkor omezení práva účastníka dozvědět se důvody předběžného opatření. V této souvislosti poukazuje na závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 346/09 i na další judikaturu, v rozporu s níž je napadená část ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že napadeným usnesením soudu prvního stupně bylo v probíhajícím řízení o ochranu práv k patentu a ochranu před nekalosoutěžním jednáním s odkazem na ustanovení §102 o. s. ř. a s uvedením, že žalobce osvědčil svá v návrhu uvedená tvrzení i nutnost zatímní úpravy poměrů účastníků, vydáno předběžné opatření, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zdržet se uvádění na trh výrobku Maitalon, který je definován v povolení k uvedení léčivého přípravku na trh vydaného státním ústavem pro kontrolu léčiv pod č. 17/267/10-C. O odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze druhým napadeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce pro potřeby řízení o předběžném opatření dostatečně osvědčil nárok samotný, tj. že v řízení ve věci samé může být popsané jednání stěžovatelky, spočívající v uvádění na tuzemský trh generického perorálního hormonálního antikoncepčního přípravku, posouzeno jako jednání zasahující do práv vyplývajících z patentu, jehož majitelem je žalobce, a jednání nekalosoutěžní. Osvědčil i potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, která je dána v případě zásahu do průmyslového práva již obavou z rozmělnění tohoto práva, dále i potřebou zabránit vznikající škodě (ušlému zisku).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích (např. IV. ÚS 171/04, II. ÚS 221/98 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz) najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (čl. 90 Ústavy). Současně ale platí, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku. Ústavní soud pouze posuzuje, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, str. 17).
Shora uvedeným požadavkům napadená usnesení vyhovují. V tomto směru ostatně stěžovatelka krom poukazu na protiústavnost ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. ani žádné námitky nevznáší. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je nadto dostatečně zřejmé, z jakých skutečností soudy dovodily prokázání potřeby zatímní úpravy, takže nelze ani dospět k závěru, že by jejich postup byl projevem libovůle. Samotné hodnocení listin a dalších okolností, na základě kterých vzaly obecné soudy za osvědčené, že zde potřeba zatímní úpravy reálně existuje a v jakém rozsahu, se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymyká.
Jak je uvedeno výše, stěžovatelka výhradně brojí proti postupu soudu I. stupně, který své rozhodnutí v souladu s ustanovením §169 odst. 2 o. s. ř. neodůvodnil. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 346/09, IV. ÚS 1554/08). Uvedené nálezy byly ovšem vydány za účinnosti předchozí právní úpravy, kdy relevantní část uvedeného ustanovení zněla: "Písemné vyhotovení usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval,....nemusí obsahovat odůvodnění. Za tehdejší právní úpravy obecné soudy při neodůvodňování vydaného předběžného opatření vycházely ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/2006, které bylo Ústavním soudem v uvedených nálezech i dalších rozhodnutích podrobeno kritice. Ani za účinnosti předchozí právní úpravy však Ústavní soud neshledal, že by citované ustanovení bylo samo o sobě protiústavní (srov. usnesení IV. ÚS 1069/08); naopak zdůraznil, že je třeba je vykládat v souladu s jeho smyslem a účelem. Ani ve stěžovatelkou poukazovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1554/08 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 52, str. 121) Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení uvedeného ustanovení, neboť dospěl k závěru, že je možné je ústavně konformně interpretovat v souvislosti s konkrétními okolnostmi toho kterého případu.
Je však nutno dále uvést, že zmíněné ustanovení §169 o. s. ř. doznalo od 23. 1. 2009 změn, kdy zákonodárce rozšířil okruh případů, ve kterých soud nemusí usnesení odůvodňovat, o novou druhou větu ustanovení §169 odst. 2, která umožňuje absenci odůvodnění mj. usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření. I tato novelizovaná část ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. byla opakovaně podrobena přezkumné činnosti Ústavního soudu v souvislosti s projednáním ústavních stížností spojených s návrhem na zrušení ustanovení zákona, podaných proti neodůvodněným rozhodnutím o nařízení předběžného opatření. Ani v těchto případech však Ústavní soud neshledal důvod k vydání zrušujícího nálezu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2683/10 ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 790/11 ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1058/11 ze dne 28. 4. 2011). Takový důvod neshledal ani v nyní projednávané věci v souvislosti s námitkou stěžovatelky, že vzhledem k absenci odůvodnění usnesení nemohla podat náležité odvolání. Předběžné opatření bylo totiž nařízeno v rámci již probíhajícího řízení o ochranu práv k patentu a ochranu před nekalosoutěžním jednáním a stěžovatelce coby účastnici tohoto řízení byl jistě znám obsah spisového materiálu. Nadto jí byl spolu s předběžným opatřením doručen návrh žalobce na jeho vydání (opak stěžovatelka netvrdí), z jehož argumentace soud při vydání předběžného opatření musel plně vycházet.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jakékoli ústavně chráněné právo stěžovatelky. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ze stejného důvodu odmítl i akcesorický návrh na zrušení části ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř (viz ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu