ECLI:CZ:US:2011:2.US.1711.11.1
sp. zn. II. ÚS 1711/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti 1) J. Š., a 2) obchodní společnosti SOLID PARTNERS s. r. o. v likvidaci, se sídlem Leitnerova 545/3, Brno, obou zastoupených JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem, se sídlem v Brně, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 28 Co 205/2008 ze dne 9. března 2011, a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 5 C 13/2004 ze dne 2. listopadu 2007, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Tyco Electronics Czech s. r. o. se sídlem K AMP 1293, Kuřim, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. června 2011 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z nich jim byla rozsudkem soudu prvního stupně uložena povinnost zaplatit určitou částku z titulu obchodněprávní kupní smlouvy. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatelů potvrzen meritorní výrok a byl změněn výrok o náhradě nákladů řízení. Mají zato, že v řízení před soudem prvního stupně, jež svým rozhodnutím "posvětil" odvolací soud, byla bezprecedentně porušena či nepřiměřeně omezena jejich základní práva podle čl. 36 odst. 1, resp. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti konkrétně dovolávají svého práva na zákonného soudce. To jim mělo být upřeno tím, že nejprve v prvním stupni rozhodovala soudkyně Mgr. Eva Lišková a od 1. května 2007 soudce Mgr. Martin Hejda. Ten také změnil dosavadní praxi doručování, kdy druhému stěžovateli namísto k rukám likvidátora doručoval nadále do sídla společnosti, kde se vzhledem k provádění likvidace nic nenacházelo, a druhá stěžovatelka se proto nemohla účastnit soudních jednání. Stěžovatelé se dovolávají právní závěrů obsažených v nálezu sp. zn. II. ÚS 544/05 (N 220/43 SbNU 437).
3. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat ústavní stížností věcně, je vždy povinen přezkoumat splnění všech formálních náležitostí stanovených zákonem.
4. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
5. Pokud stěžovatelé tvrdí, že o jejich věci rozhodoval v prvním stupni jiný soudce, než který rozhodovat měl, měli možnost tuto skutečnost namítnout již v rámci odvolání, a to jako odvolací důvod podle §205 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu. Z předložené kopie rozsudku odvolacího soudu však nevyplývá, že by tuto námitku (na rozdíl od jiných) uplatnili a stěžovatelé ostatně ani nic takového netvrdí v ústavní stížnosti. Již jen proto by bylo možno považovat ústavní stížnost za nepřípustnou pro nevyčerpání procesních prostředků nápravy, které stěžovatelům poskytoval zákon.
6. Vedle toho je nutné vidět, že uvedenou námitku bylo možné procesně uplatnit v řízení před obecnými soudy i poté [srov. §229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1222/2008 ze dne 22. října 2008].
7. Vzdor tomu, že stěžovatelé uvedenou námitku neuplatnili v žádném z jim otevřeným procesním prostředkům nápravy v řízení před obecnými soudy, by bylo možné ústavní stížnosti připustit v případě, že by svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelů a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, jíž se týká. Toho se stěžovatelé ostatně i sami dovolávají, avšak toliko holým tvrzením, bez jakékoliv argumentace. Nejen pro absenci jakékoliv argumentace, ale především proto, co stěžovatelé uvádějí v ústavní stížnosti, Ústavní soud neshledal, že by se věc svojí povahou týkala tisíců subjektů a byla tak dána potřeba zajistit ústavně konformní výklad právního předpisu, nebo byl dán jiný podobně relevantní důvod přesahující vlastní zájmy stěžovatelů (srov. sp. zn. IV. ÚS 599/02, N 122/31 SbNU 101; sp. zn. I. ÚS 146/03, N 115/31 SbNU 33; sp. zn. III. ÚS 28/96, U 5/5 SbNU 557; sp. zn. II. ÚS 193/94, N 19/5 SbNU 159; aj.).
8. Ze všech shora vyložených důvodů byla tedy ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2011
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj