ECLI:CZ:US:2011:2.US.1740.10.1
sp. zn. II. ÚS 1740/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Ing. R. R., zastoupeného Mgr. Alexandrem J. Vaškevičem, advokátem se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město č. j. 73 Nc 2295/2004-358 ze dne 25. 4. 2007, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 13 Co 394/2007-386 ze dne 11. 10. 2007 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2080/2008-401 ze dne 16. 2. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že usnesením Okresního soudu Plzeň - město č. j. 73 Nc 2295/2004-358 ze dne 25. 4. 2007 byla zastavena exekuce, nařízená usnesením téhož soudu sp. zn. 73 Nc 2295/2004-134 ze dne 30. 8. 2005 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni sp. zn. 10 Co 463/2006 ze dne 24. 8. 2006, a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením č. j. 13 Co 394/2007-386 ze dne 11. 10. 2007 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, opírajíc jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), které Nejvyšší soud usnesením č. j. 20 Cdo 2080/2008-401 ze dne 16. 2. 2010 zamítl.
Dle skutkových zjištění obecných soudů stěžovatel (v řízení před obecnými soudy vystupoval v pozici oprávněného) na základě tří smluv o půjčce ze dne 25. 4., 20. 6. a 29. 7. 2003 svěřil povinné - společnosti Liberecký Energomont s. r. o., peněžní hotovost v celkové výši 12.750.000,- Kč. Poskytnutí půjčky bylo řádně v souladu s ustanovením §196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), projednáno a odsouhlaseno na valné hromadě povinné. Dne 4. 3. 2004 stěžovatel jako postupitel uzavřel s P. O. jako postupníkem písemnou smlouvu o postoupení pohledávky za povinnou, a to za úplatu ve výši 13.136.690,- Kč. Následně dne 8. 3. 2004 stěžovatel jako věřitel dlužníka P. O. uzavřel s povinnou, za níž sám jako jednatel vystupoval, smlouvu o přistoupení k závazku, z níž vyplývá, že povinná se vedle původního dlužníka P. O. zavázala k úhradě úplaty podle smlouvy o postoupení pohledávky. V návaznosti na tuto smlouvu byl téhož dne sepsán exekutorský zápis sp. zn. 2 EZ 62/04, v němž stěžovatel jménem povinné učinil prohlášení o uznání závazku ve výši 13.136.690,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a současně dal výslovné svolení k tomu, aby se exekutorský zápis stal podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, včetně nákladů za pořízení tohoto zápisu ve výši 29.340,- Kč. K nařízení exekuce došlo poté usnesením Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 73 Nc 2295/2004-134 ze dne 30. 8. 2005.
Obecné soudy, z podnětu povinné, v exekučním řízení dále zkoumaly, zda stěžovatel má na plnění vymáhaném na podkladě uvedeného exekutorského zápisu podle hmotného práva nárok, přičemž dospěly k negativnímu závěru. Podle právního názoru obecných soudů je smlouva o přistoupení k závazku ze dne 8. 3. 2004 absolutně neplatná pro nedostatek souhlasu valné hromady udělený dle §196a obchodního zákoníku. V jednání stěžovatele, který s ohledem na svůj zájem, aby mu P. O. zaplatil úplatu za postoupení pohledávky za povinnou, využil možnosti, že za povinnou mohl jako její jednatel ve všech věcech jednat samostatně, a zavázal ji, smlouvou o přistoupení k závazku, k úhradě vymáhané pohledávky, obecné soudy navíc s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 11/98 ze dne 17. 11. 1998 shledaly konflikt se zájmy společnosti, jíž zastupoval. Z těchto důvodů nařízenou exekuci dle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu zastavily, respektive její zastavení potvrdily.
V předloženém návrhu stěžovatel se závěry vyjádřenými v napadených rozhodnutích obecných soudů nesouhlasí a zpochybňuje jimi provedený výklad ustanovení §196a obchodního zákoníku. Argumentační podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, podle něhož obecné soudy citované ustanovení vyložily příliš extenzivně a aplikovaly jej na situaci, na kterou nedopadá. Stěžovatel poukázal na to, že ustanovení §196a obchodního zákoníku obsahuje taxativní výčet smluv a osob, s nimiž může akciová společnost, potažmo společnost s ručením omezeným tyto smlouvy uzavřít jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku. V daném případě se však jedná o zajištění závazku osoby odlišné od osob zde vyjmenovaných. V tomto směru se obecné soudy podle stěžovatele vypořádaly s jeho námitkami "vágním způsobem" a své závěry nedostatečně, nepřesvědčivě a logicky rozporně odůvodnily, jejich rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy jednaly v rozporu s povinnostmi předepsanými ustanovením §18 odst. 1 občanského soudního řádu, garantující všem účastníkům řízení rovné postavení, ustanovením §132 občanského soudního řádu, stanovící pravidla hodnocení důkazů, a konečně ustanovením §157 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, zakotvující požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí, čímž nedodržely zákonem stanovený postup při svém rozhodování a porušily tak jeho právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, týkajícího se výkladu a aplikace jednoduchého práva, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo výše uvedeno, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nenáleží přehodnocovat právní (ani skutkové) závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud v tomto směru respektuje především roli Nejvyššího soudu, kterému je primárně svěřeno sjednocování judikatury a výklad předpisů tzv. podústavního práva. Skutečnost, že dovolací soud či jiný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá pak sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, přičemž vytýkané, do ústavní roviny zasahující, pochybení obecných soudů neshledal. V dané věci šlo, jak bylo uvedeno výše, především o posouzení a výklad konkrétní právní normy (§196a obchodního zákoníku), s níž souvisela konkrétní otázka (posouzení platnosti smlouvy o přistoupení k závazku). K nastolené otázce se obecné soudy, zejména Nejvyšší soud, který k této problematice připustil dovolání, když dovodil, že se jedná o otázku zásadního právního významu, vyjádřily poměrně podrobně. Jednoznačně přitom dospěly k závěru, že ustanovení §196a obchodního zákoníku se vztahuje i na smlouvy o přistoupení k peněžitému závazku, uzavřené mezi společností s ručením omezeným, coby solidárně zavázanou dlužnicí, a jedním z jejích jednatelů, jako věřitelem třetí osoby. Dovolací soud v napadeném rozhodnutí předložil rozumné důvody pro jím zastávaný způsob interpretace dotčené právní normy, jež opíral o různé druhy výkladu (logický, teleologický i historický). Své závěry také, navzdory opačnému tvrzení stěžovatele, dostatečně odůvodnil.
Jelikož tedy Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných právních předpisů, ani neshledal rozhodnutí obecných soudů jako svévolná či vykazující prvky libovůle, nezbylo mu než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu