ECLI:CZ:US:2011:2.US.177.11.1
sp. zn. II. ÚS 177/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. D., právně zastoupené JUDr. Lubomírem Műllerem, advokátem AK se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. listopadu 2010 č. j. 4 Ads 18/2010-46, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2009 č. j. 2 Cad 83/2009-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. ledna 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. listopadu 2010 č. j. 4 Ads 18/2010-46, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2009 č. j. 2 Cad 83/2009-21, kterými byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze (dále jen "ČSSZ"), ze dne 23. dubna 2009 č. 225 519 056, a to pro porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že napadená rozhodnutí správních soudů jsou sice obsáhlá, ale neřeší jednoznačně jednoduchou podstatu celého problému, proč by nemohla mít nárok na příplatek k důchodu. Soudy vysvětlují, proč stěžovatelčin zemřelý manžel, který byl nezákonně odsouzen, následně řádně rehabilitován a sám nepožádal o příplatek k důchodu podle §25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"), by na příplatek stejně neměl nárok, a proto nemůže mít podle §25 odst. 8 zákona o soudní rehabilitaci nárok ani stěžovatelka.
Stěžovatelka s názorem správních soudů nesouhlasí, dle jejího názoru uvedené kriterium vůbec není rozhodné, a proto z něj nelze dovozovat zmíněné důsledky. Stěžovatelka zdůraznila, že její manžel byl nezákonně vězněn a následně rehabilitován. Pokud by mu za jeho života příplatek byl přiznán a stal se součástí důchodu, vdovský důchod by byl vypočten z takto zvýšeného důchodu. Stěžovatelka je přesvědčena, že žádné uvedené skutečnosti nic nemění na jejích vlastních nárocích a sama má právo dle ustanovení §25 odst. 8 zákona o soudní rehabilitaci na příplatek k vdovskému důchodu ode dne manželovy smrti ve výši 60% z toho, co by s ohledem na délku věznění a pracovní kategorii náleželo manželovi (54,- Kč měsíčně).
Stěžovatelka uvedla, že obecné soudy stěžovatelce neposkytly ochranu proti postupu ČSSZ a nepřiznaly odškodnění dle §25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci, tím došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a současně vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání dle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ČSSZ ze dne 23. dubna 2009 č. 225 519 056 stěžovatelce byla zamítnuta žádost o úpravu důchodu (vdovského) pro nesplnění podmínky dle §25 odst. 8 zákona o soudní rehabilitaci. Dle odůvodnění rozhodnutí ze dne 13. června 1996 stěžovatelce byl přiznán od 6. května 1996 vdovský důchod podle ustanovení §49 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), ve výši 1 334,-Kč měsíčně; v souběhu se starobním důchodem ve výši 3 934,- Kč, stěžovatelce náleží celkem 5 268,- Kč. Manžel stěžovatelky ke dni úmrtí 6. května 1996 pobíral starobní důchod ve výši 6 256,- Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že výše již dříve přiznaného starobního důchodu byla vyšší než důchod vdovský (vdovský důchod činí 50% z procentní výměry důchodu zemřelého), dle ustanovení §58 zákona o důchodovém pojištění se vyplácí starobní důchod v plné výši a z vdovského důchodu se vyplácí jedna polovina, tj. 1 334,- Kč.
Zemřelému manželovi stěžovatelky byl přiznán od 1. ledna 1957 výsluhový důchod podle §27 zákona č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení, který byl od 1. července 1964 podle nových předpisů považován za důchod invalidní. Od 1. ledna 1971 byl tento důchod přepočten na starobní důchod pravomocným rozhodnutím ČSSZ (§11 zákona č. 101/1964 Sb.). Starobní důchod byl pravidelně zvyšován dle zákonných opatření až do dne úmrtí manžela stěžovatelky. Již od března 1991 však důchod i bez rehabilitačního příplatku dosáhl podle zákona o soudních rehabilitacích nejvyšší přípustnou výměru důchodu ve výši 3 800,- Kč. Stěžovatelka potvrdila, že manžel byl odsouzen pro trestný čin uvedený v §2 zákona o soudní rehabilitaci a vězněn od 6. března 1951 do 6. září 1951, tj. 184 dnů a příplatek za soudní rehabilitaci by mu náležel k 1. červenci 1990. V této době pobíral starobní důchod ve výši 3 200,- Kč měsíčně (důchod k uvedenému dni činil 3 290,- Kč, avšak po úpravě na nejvyšší hranici mu náležel ve výši 3 200,- Kč.). Úprava výše důchodu zemřelého dle ustanovení §25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci by se tak neprojevila na výši skutečně jemu vyplácenému důchodu, z něhož se vyměřuje vdovský důchod a v důsledku toho ani nebyla možnost úpravy vdovského důchodu žalobkyně podle odst. 8 citovaného zákona.
Rozhodnutí ČSSZ bylo vydáno dle závazného právního názoru vysloveného v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2009 č. j. 4 Cad 82/2006-30.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze, v níž vyslovila nesouhlas s výpočtem výše vdovského důchodu. O žalobě rozhodl Městský soud v Praze dne 8. září 2009 č. j. 2 Cad 83/2009-21 tak, že ji zamítl. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010 č. j. 4 Ads 18/2010-46 zamítl jako nedůvodnou.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je především nucen konstatovat, že z obsahu podané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka uplatňuje tytéž námitky, které předestřela již v řízení o kasační stížnosti a se kterými se Nejvyšší správní soud již vypořádal. Stěžovatelka se tedy domáhá přezkoumání napadených rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Tato úloha mu však - jak bylo již výše uvedeno - nepřísluší.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu a z důvodů uvedených v kasační stížnosti dle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a neshledal kasační stížnost důvodnou. Nejvyšší správní soud uvedl, že výrok rozsudku Městského soudu v Praze je věcně správný, ale některý z důvodů, o který správní soud opřel své rozhodnutí, považoval za nesprávný, proto jej nahradil důvody svými, jak Nejvyšší správní soud vyložil v odůvodnění v rozsudku. Nejvyšší správní soud považoval za neekonomické, aby rozhodnutí zrušil a vrátil zpět k novému řízení jen proto, aby správní soud opět žalobu zamítl, ale s doplněným odůvodněním za situace, kdy napadené rozhodnutí odpovídá skutkovému stavu věci i zákonu.
Nejvyšší správní soud (na rozdíl od správního soudu) v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že podstatné ve věci není to, že starobní důchod zemřelého manžela stěžovatelky k 1. červenci 1990 činil 3 200,- Kč či 3 290,- Kč, neboť nejvyšší přípustná výměra důchodu činila 3 800,- Kč a je nepochybné, že této částky nedosáhl. Správní soud si zřejmě zaměnil ustanovení §24 odst. 4 zák. č. 100/1988 Sb. s ustanovením §24 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Pokud by zemřelý manžel stěžovatelky tehdy požádal o přiznání příplatku k důchodu podle zákona o soudních rehabilitacích, tak by nárok na něj měl a mohl mu být vyplácen.
Podstatné je, že k 1. březnu 1991 dosáhla výše starobního důchodu zemřelého manžela stěžovatelky částky 3 800,-Kč a od tohoto data by mu nemohl být příplatek k důchodu přiznán a vyplácen. Dle názoru Nejvyššího správního soudu se jedná o zásadní a rozhodující skutečnost, neboť od tohoto data byl důchod dále zvyšován podle jednotlivých zákonů z let 1991 - 1996 a přesáhl částku 3 800,- Kč.
Pokud pak stěžovatelce byl její vdovský důchod vyměřen z částky starobního důchodu manžela ke dni 6. května 1996 ve výši 6 256,-Kč měsíčně bez příplatku dle zákona o soudní rehabilitaci, bylo toto rozhodnutí správné a v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud podotkl, že příplatek se stává integrální součástí důchodu a pokud zemřelému manželovi nemohl být vyplácen k datu jeho úmrtí, nemohl se stát součástí starobního důchodu, z něhož byl stěžovatelce vyměřen vdovský důchod.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že ustanovení §25 odst. 7, odst. 8 zákona o soudní rehabilitaci nepřipouští jiný výklad, než je uveden v přezkoumávaném rozsudku. Záměrem zákonodárce nepochybně bylo poskytnout satisfakci osobám postiženým komunistickým režimem za způsobené příkoří, a to i v oblasti důchodového pojištění. Jako každé odškodnění měl i zákon o soudní rehabilitaci zákonné limity, které v této věci byly stanoveny, tj. mimo jiné nejvyšší přípustnou výměrou dávky důchodového zabezpečení. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu v rozsudku, proti kterému stěžovatelka brojila, je podle názoru Ústavního soudu třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, který je zcela v mezích ústavnosti a Ústavní soud mu tak nemá co vytknout.
Ústavní soud dále odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který se podrobně vypořádal s námitkami stěžovatelky a konstatuje, že ústavní stížnost není důvodná. S ohledem na uvedené skutečnosti nelze přisvědčit stěžovatelce ani v tom, že se jedná o diskriminaci, pokud o příspěvek k důchodu nemůže požádat nyní. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností nezbylo než, aby Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. března 2011
Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu