ECLI:CZ:US:2011:2.US.1798.10.1
sp. zn. II. ÚS 1798/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti A. I., právně zastoupeného JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem Olivova 116, Říčany u Prahy, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. 31 T 22/2010 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010 sp. zn. 61 To 171/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 22. 6. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 10 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel spolu se spoluobžalovaným G. uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 2, písm. c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl stěžovateli rovněž uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
Městský soud v Praze jako soud odvolací vyhověl odvolání státního zástupce, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a uložil oběma obžalovaným při nezměněném výroku o vině trest odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nenamítá ničeho proti odsouzení za skutek uvedený v bodě 1. výroku rozsudku obvodního soudu, ale nesouhlasí s odsouzením za skutek uvedený v bodě 2. výroku, kterého se nedopustil, což namítal již v průběhu řízení před obecnými soudy. Podle stěžovatele mu tento skutek nebyl provedenými důkazy prokázán.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem; zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatele, popírající jednání popsané pod bodem 2. výroku rozsudku řádně vypořádaly, zejména rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely. Soudy především vycházely z výpovědi spoluobžalovaného G. učiněné v přípravném řízení (později odvolané), v níž se k trestnému činu doznal a popsal i spoluúčast stěžovatele na něm, dále ze znaleckého posudku, podle kterého byla nalezená droga lisována na lisu, který byl zajištěn v souvislosti se skutkem dle bodu 1. výroku rozsudku, jakož i z průběhu sledování bytu, v němž byla droga lisována a kam chodili až na výjimky pouze oba spoluobžalovaní.
Právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho ústavně zaručených práv postupem obecných soudů. Jak je z prostudovaných podkladů patrné, obecné soudy provedly potřebné dokazování a na jeho základě dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je přitom založena výhradně na nesouhlasu s právními závěry obecných soudů.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že je nutno ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu