ECLI:CZ:US:2011:2.US.1823.11.1
sp. zn. II. ÚS 1823/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, č. j. 25 Cdo 4824/08-65, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2008, č. j. 8 Co 170/08-47, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. září 2007, č. j. 25 C 178/06-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem soudů byl porušen čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Žalobce (stěžovatel) se podanou žalobou domáhal po žalované (VAE, a. s.) zaplacení částky 69.750,40 Kč s příslušenstvím, jako újmy spočívající ve zmaření zamýšleného investičního záměru, neboť v důsledku pozdní úhrady dluhu ze strany žalované společnosti nemohl investovat do akcií a ušel mu tím zisk z jejich pozdějšího prodeje.
3. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. září 2007, č. j. 25 C 178/2006-27, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal příčinnou souvislost mezi okolností, že žalovaná včas nezaplatila dluh, a tvrzenou škodou, která podle žalobce spočívá v tom, že pokud by mu byl dluh ze strany žalované uhrazen dříve, mohl nakoupit akcie, které by následně se ziskem prodal. Soud prvního stupně dovodil že, škodná událost nezasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, došlo pouze k tomu, že se nerealizoval zamýšlený podnikatelský záměr.
4. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. dubna 2008, č. j. 8 Co 170/2008-47, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, a v právním posouzení věci svůj závěr o nedůvodnosti nároku postavil na neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního. Tím, že se žalobce neúčastnil nařízeného jednání, nemohl být soudem poučen ve smyslu §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aby tvrdil, že neměl finanční prostředky pro zamýšlený nákup akcií a nemohl si je opatřit bez srovnatelné majetkové újmy, a aby tuto skutečnost prokázal.
5. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, č. j. 25 Cdo 4824/08-65, ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně zastaveno pro nedostatek funkční příslušnosti a ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Dovolací soud přisvědčil námitce dovolatele, že hmotné právo výslovně nestanoví pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu ušlého zisku povinnost tvrdit a prokazovat skutečnost, že poškozený nemá a ani si nemůže jinak obstarat chybějící prostředky pro realizaci svého podnikatelského záměru. Přestože hlavní argument odvolacího soudu spočíval na tomto závěru, nebylo možné přehlédnout, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného příjmu, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že při jejich pravidelném běhu - nebýt škodné události - k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované pod C 4027 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Pouze škodná událost, která vstoupila do děje, jenž by za pravidelného běhu okolností dospěl k určitému předpokládanému výsledku, spojenému s dosažením zisku (§442 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), může být překážkou, jež dosažení předpokládaného přínosu (zisku) zmařila. Avšak samotný investiční záměr, který nebyl realizován, není tou okolností, jež při obvyklém sledu událostí vede ke konkrétnímu zisku. Odvolací soud vyšel ze skutkových okolností zjištěných soudem prvního stupně, že žalobce v době, kdy nastala škodná událost, takový zisk očekávat nemohl. Dovolací soud proto uzavřel, že nelze dovodit, že by byla podmínka odpovědnosti žalované za škodu, spočívající v existenci ušlého zisku, splněna.
II.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatel především polemizuje se závěry, na nichž byla postavena rozhodnutí obecných soudů a to, že pouhé tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného k odškodnění nestačí. Tyto závěry nemohou dle názoru stěžovatele obstát, neboť žalovaný byl s konkrétním záměrem žalobce obeznámen a byl vyzván k úhradě splatného závazku. Stěžovatel dále uvádí, že soudy nesprávně hodnotily jeho konkrétní investiční záměr. Nejednalo se o žádnou hypotetickou, nýbrž zřetelnou a zcela konkrétní investici. Jedinou příčinou vzniku škody tak bylo porušení právních povinností žalovaného, který v termínu neuhradil svůj dluh. Soudy navíc neprovedly většinu stěžovatelem požadovaných důkazů a skutkový stav věci tak byl zjištěn nesprávně a neúplně. Neprovedení navrhovaných důkazů s odůvodněním, že je soud nepovažuje za podstatné, nemůže dle názoru stěžovatele obstát.
III.
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
8. Ústavní soud předesílá, že stěžovatel svou ústavní stížností, jakkoliv se jí snaží dát ústavněprávní rozměr, toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. V podstatě tedy zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
9. Pokud jde o námitky stěžovatele proti hodnocení důkazů, které učinil nalézací soud, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotil.
10. Lze sice dát stěžovateli za pravdu v tom směru, že odmítnutí provedení navrhovaných důkazů s prostým konstatováním, že nejsou pro danou věc podstatné, nelze považovat za zcela optimální, přesto však v celkovém kontextu věci nedosahuje takové intenzity, aby bylo nutné napadená rozhodnutí zrušit. Obecné soudy totiž postavily svoje rozhodnutí na závěru, že mezi škodou vzniklou stěžovateli zmařenou investicí a neuhrazením pohledávky ze strany žalovaného neexistuje příčinná souvislost. Tento závěr je ústavně konformní a námitky stěžovatele, že soudy měly hodnotit jeho investiční záměr jinak, se nacházejí, jak již bylo naznačeno výše, v rovině podústavního práva.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu