ECLI:CZ:US:2011:2.US.1838.11.1
sp. zn. II. ÚS 1838/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. M. Š., zastoupeného Mgr. Monikou Režňákovou, advokátkou, se sídlem v Jihlavě, podané proti části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2011, č. j. 16 Co 26/2011-134, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v běhu lhůty stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení prvého výroku v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jím bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem ze dne 22. 3. 2011, č. j. 16 Co 26/2011-134, Městský soud v Praze rozhodoval o odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 9. 2010, č. j. 24 C 287/2004-114, vydaném ve sporu o zaplacení částky 131.800 Kč s příslušenstvím. Výrokem č. I. (tuto část rozhodnutí stěžovatel napadá) městský soud potvrdil výrok o zastavení řízení co do částky 9.600 Kč s příslušenstvím a o zamítnutí žaloby co do částky 2.200 Kč. Výrokem č. II. městský soud zrušil prvostupňové rozhodnutí v té části, jíž byla stěžovatelova žaloba ohledně částky 120.000 Kč zamítnuta, a postoupil věc Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému v prvním stupni k dalšímu řízení. Zbývajícími dvěma výroky vypořádal náklady řízení mezi účastníky.
Žalovaná částka 9.600 Kč představuje náklady právního zastoupení, přiznané stěžovateli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 10. 1999, č. j. 11 C 94/99-14, v rámci sporu vedeném proti bývalému zaměstnavateli (nyní v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníku) o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru. Soud prvého stupně ohledně této částky řízení zastavil pro překážku věci pravomocně rozsouzené, neboť náklady vzniklé stěžovateli v souvislosti se žalobou o neplatné okamžité zrušení pracovního poměru mu již byly pravomocně přiznány, a o tomto nároku proto nelze znovu rozhodovat. Částku 2.200 Kč stěžovatel žádal z titulu náhrady škody vzniklé mu jednak vyplacením zálohy advokátovi za pomoc při vymáhání zmíněných nákladů řízení (1.000 Kč), a jednak zaplacením právní porady dalšímu oslovenému advokátovi (1.200 Kč). Stran tohoto plnění soud prvého stupně dospěl k závěru, že žalovaný (nyní vedlejší účastník) stěžovateli přisouzené náklady řízení uhradil dávno před podáním návrhu, a žalobu v této části proto zamítl. Odvolací soud shodně konstatoval neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, resp. absenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a jednáním vedlejšího účastníka. Prvým výrokem rozhodnutí, z pohledu nyní vedeného řízení relevantním, proto odvoláním napadenou část rozsudku jako správnou potvrdil.
Daný výrok městského soudu považuje stěžovatel za nepřijatelný, nepřípustně zasahující do jeho základních práv. Soud podle jeho názoru postupoval při hodnocení důkazů svévolně a extrémně libovolně, nepřihlédl k jeho tvrzením a důkazním návrhům a rozhodnutí řádně neodůvodnil. Stěžovatel uvádí, že v době, kdy zažaloval částku 9.600 Kč, výsledek řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ještě neznal. Dále tvrdí, že písemné vyhotovení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 11 C 94/99-14 se od vyhlášeného rozsudku liší, neboť na rozdíl od něj obsahuje i výrok o přiznání nároku na náhradu nákladů řízení ve výši 9.600 Kč. Písemné vyhotovení rozsudku proto stěžovatel považuje za falzum a je přesvědčen, že o nákladech řízení nebylo dosud rozhodnuto. Navrhoval v této souvislosti výslech svého dřívějšího právního zástupce. Na písemném vyhotovení uvedeného rozsudku obvodního soudu byla dále podle stěžovatele vyznačena dvě různá data, kterážto "netypická" skutečnost zůstala ze strany odvolacího soudu bez odezvy. Nebyly vyslyšeny ani návrhy stěžovatele na provedení důkazu výslechem advokátů, jimž za právní služby vyplatil výše zmíněných 2.200 Kč. Konečně stěžovatel namítá, že věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě, když žalobu podával k soudu v roce 2004 a dodnes o ní není pravomocně rozhodnuto.
Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z odůvodnění ústavní stížnosti je na první pohled zřejmé, že námitky, formulované místy na hraně srozumitelnosti, ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel se s obecným poukazem na porušení svých základních práv ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení pro něj nepříznivých závěrů, které vyplynuly z dokazování, jakož i revize výkladu obecného práva. Staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Městský soud se s příslušnou partií stěžovatelova odvolání vypořádal sice stručně, ale výstižně a správně, přičemž věc se jeví být natolik jasnou, že jiný přístup ani nebylo možno očekávat. Je zřejmé, že stěžovatel znovu u soudu uplatnil nárok, který mu již jednou soud pravomocně přiznal, a z odůvodnění napadeného rozsudku dokonce vyplývá, že zavázaný subjekt již dokonce příslušnou povinnost plnil. Proti závěru o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté stěžovatel argumentuje ve své podstatě jen existencí písařské chyby ve vyhotovení rozsudku a jeho neshodou s tím, v jaké podobě byl vyhlášen. Výrok o přisouzených nákladech řízení ve výši 9.600 Kč nicméně nepopírá. Takové nedostatky (pokud k nim vůbec došlo) se ovšem nenapravují opakovaným zažalováním přisouzeného nároku. Stěžovatelem zmiňované důkazní návrhy, s nimiž se měl odvolací soud opomenout vypořádat, byly s ohledem na důvody rozhodnutí zcela irelevantní a nemá smysl se jimi blíže zabývat.
Závěrem Ústavní soud k námitce nepřiměřené délky řízení o příslušné, v meritu již uzavřené části žaloby, odkazuje na svoji rozhodovací praxi, ve které vyložil, že samotná existence průtahů nemůže zpravidla vést k odstranění rozhodnutí vydaných ve skončeném řízení, neboť ani jejich případné zjištění není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být již nebo ještě postižen. Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy je nadto žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu