ECLI:CZ:US:2011:2.US.187.11.1
sp. zn. II. ÚS 187/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. T. Q. V., právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2010 sp. zn. 14 To 617/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí soudu, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 8 odst. 1 a 2 , článkem 36 odst. 1 a článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení článku 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze rozhodla dne 12. 11. 2010 usnesením č. j. KZV 36/2010 ve věci stěžovatele tak, že jej podle §71 odst. 4 tr. ř. ponechala i nadále ve vazbě. V odůvodnění uvedla, že stěžovatel je stíhán pro zločin zkrácení daně poplatků apod. povinné platby podle §240 odst. 1.2 písm. a) odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dále zločin padělání a pozměňování předmětů k označení zboží pro daňové účely a předmětů dokazujících splnění daňové povinnosti podle §245 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a zločin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 2, 4 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť od září 2008 do 11. 5. 2010 dováželi do České republiky tabákové listy a další komponenty nezbytné k výrobě tabákových výrobků, ze kterých vyráběli cigarety, a dále dováželi již vyrobené či dovezené tabákové výrobky bez nálepek nebo s padělanými nálepkami, které uváděli do volného oběhu na území členských států Evropské unie, aniž zaplatili clo, spotřební daň a DPH, čímž měla být způsobena českému státu škoda nejméně 44.200 158,- Kč. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 13. 5. 2010.
Vazební důvody dle §67 písm. a) tr. ř. odůvodnila státní zástupkyně tím, že stěžovateli je kladeno za vinu spáchání zvlášť závažného zločinu hospodářského charakteru, a je obava, že by před hrozícím trestem odcestoval. Důvody podle §67 písm. c) tr. ř. jsou shledávány v tom, že stěžovatel je členem vysoce organizované skupiny a trestná činnost byla jeho jediným, a to dlouhodobým příjmem pro celou rodinu, takže je obava, že by po propuštění z vazby na svobodu v páchání vysoce ziskové trestné činnosti pokračoval, neboť legální příjem u něho nebyl zjištěn.
Krajský soud v Praze napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost stěžovatele zamítl. Podle §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. nepřijal záruku za další chování stěžovatele.
Zásadním argumentem stěžovatele proti napadeným rozhodnutím je jejich povšechnost a nerespektování zejména návětí §67 tr. řádu. Uvádí se vzniklá škoda překračující 44 miliónů, ač dva kontejnery ze čtyř byly zajištěny, dovoz strojů na řezání tabákových listů, ač je jasné, že dovezl pouze jeden, a to pro svoji firmu, který má stále k dispozici, a nikdy jej nikomu nenabízel k prodeji. Je překrucováno tvrzení o hrozbě vysokým trestem a je pomíjeno, že je poukazováno na nutnost konkretizace jednání a míru odpovědnosti stěžovatele, má-li se hovořit o skutečné hrozbě vysokým trestem. Není bráno v úvahu, že stěžovatel se do ČR vrátil.
Stěžovatel je dáván do souvislosti se závažnou trestnou činností, jeho snahou je, aby osobní přítomností prokázal svoji nevinu, a ani jej nenapadá, že by mohl opakovat jednání, které je mu kladeno za vinu. Vytýká dosud rozhodujícím orgánům, že zcela pomíjejí nabízené instituty vazbu nahrazující. Opakovaně za stěžovatele nabízel záruku Svaz Vietnamců v ČR, opakovaně stěžovatel předkládal písemný slib, ochotu podrobit se dohledu probačního úředníka a opakovaně souhlasí se složením manželkou navrhované peněžité záruky. Je to ovšem stereotypně odmítáno, když nějaké prvky konkretizace a individualizace v rozhodování orgánů působících v přípravném řízení v případe stěžovatele nalézt nejde. Stěžovatel nemůže vyloučit, že byl zneužit k určité činnosti, a pokud bude prokázáno, že se něčeho dopustil vědomě, ponese svůj díl odpovědnosti.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník i vedlejší účastník řízení. Krajský soud v Praze uvedl, že je i nadále přesvědčen o existenci vazebních důvodů u stěžovatele z důvodů uvedených v napadeném usnesení. Dle Krajského státního zastupitelství v Praze námitky stěžovatele, že při všech jednáních byl pouhým tlumočníkem jiných obchodníků s tabákovými listy, neodpovídají důkazům získaným v průběhu vyšetřování. Reálnou obavu, že by stěžovatel mohl po propuštění z vazby vycestovat do jiného státu, vyvolává zejména skutečnost, že disponuje dostatkem finančních prostředků, obchodními kontakty v zahraničí a státním občanstvím jiného státu. Stěžovatel v replice zejména zopakoval, že nebyl organizátorem žádných obchodů, které jsou předmětem vyšetřování a úvahy o tom, že by mohl uprchnout nebo se skrývat, jsou bezpředmětné.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí soudu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že posouzení nezbytnosti uvalení vazby na obviněného v trestním řízení spadá v zásadě do výlučné pravomoci obecných soudů; do příslušných úvah ohledně existence vazebních důvodů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec anebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním nesouladu s kautelami vyplývajícími z ústavního pořádku (srov. např. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, nejnověji viz např. závěry vyjádřené v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3426/10 či IV. ÚS 3446/10; všechna rozhodnutí jsou dostupná v on-line databázi rozhodnutí NALUS).
Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto ,,konkrétních skutečností" je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, přičemž je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.
V projednávané věci, posuzované v souladu se shora uvedenými obecnými zásadami a judikaturou, dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele nedošlo.
Obecný soud se při aplikaci norem jednoduchého práva nedopustil zjevných pochybení, jež by musela vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. Soud v projednávané věci poukázal na vysokou závažnost trestné činnosti, pro niž je stěžovatel stíhán. Pro závěr o nezbytnosti tzv. vazby útěkové dle §67 písm. a) tr. řádu vycházel ze skutečnosti, že stěžovateli jako jednomu z více obviněných hrozí vysoký trest, a to zejména ve vztahu ke způsobené škodě (až 44 mil. Kč), způsobu provedení trestného činu, který měl být spáchán organizovanou skupinou a rovněž dlouhé době, po níž měli obvinění trestnou činnost páchat. U stěžovatele jako vietnamského státního občana s trvalým pobytem na území České republiky podle přesvědčení soudu hrozí, že by mohl z obavy před hrozícím vysokým trestem území České republiky opustit, zejména do své vlasti, kde má rodinné vazby. Vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu pak soud spatřuje v tom, že všichni obvinění včetně stěžovatele jsou obviněni z organizované trestné činnosti, která jim přinášela značné zisky a byla páchána po delší dobu, a jak uvedla státní zástupkyně ve svém usnesení, trestná činnost byla jediným a dlouhodobým příjmem pro celé rodiny obviněných. Proto je zde důvodná obava, že by obvinění včetně stěžovatele mohli po propuštění z vazby na svobodu ve vysoce ziskové trestné činnosti pokračovat (resp. ji opakovat), a to zejména s ohledem na to, že u nich nebyl legální příjem zjištěn.
Státní zástupkyně a posléze i soud poukázaly též na "obtížnost věci" ve smyslu §71 odst. 4 tr. řádu, pro kterou trestní stíhání nebylo možné skončit, danou zahájením trestního stíhání vůči mnoha osobám, množství materiálu a věcí zajištěných při domovních prohlídkách, náročností vyčíslení škody, překladů protokolů o odposlechu a množství znaleckého zkoumání. Současně soud dostatečným způsobem odůvodnil, proč nelze nahradit vazbu u stěžovatele jinými navrhovanými instituty - písemným slibem, dohledem probačního úředníka, peněžitou zárukou ani zárukou nabízenou Svazem Vietnamců v České republice.
Za uvedené situace soudu a státnímu zastupitelství nelze vyčítat, že by se v otázce odhadu nebezpečí, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán [§67 písm. c) tr. řádu], dopustily nepřípustné svévole. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze soudního uvážení (podmínka "důvodné obavy" ve smyslu §67 tr. řádu) zde byly překročeny. Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně a dostatečně odůvodnily.
Ústavnímu soudu nezbývá než opětovně zdůraznit, že na odůvodněnost vazebních rozhodnutí i rozhodnutí o dalších zajišťovacích institutech dle trestního řádu nelze vznášet přemrštěné nároky v okamžiku, kdy věc je teprve ve stadiu vyšetřování a dílčí skutková zjištění se mohou upřesňovat a měnit.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu