ECLI:CZ:US:2011:2.US.1876.11.1
sp. zn. II. ÚS 1876/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A. M., zastoupené JUDr. Karlem Matějkou, advokátem Advokátní kanceláře Praha 2, Legerova 44, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 4. 2011 č.j. 33 Cdo 2327/2009, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008 č.j. 35 Co 486/2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 4. 2008 č.j. 21 C 600/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl.1 odst.1 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byla zamítnuta její žaloba o zaplacení částky 315 647 Kč s příslušenstvím (představující požadovanou slevu z ceny díla a náhradu nákladů na odstranění vad), a zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto její dovolání.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že účastníky uzavřenou smlouvu o dílo soudy nesprávně hodnotily z hlediska ustanovení občanského zákoníku o zhotovení věci na zakázku, ačkoli měly správně aplikovat ustanovení o opravě a úpravě věci. Zejména nesouhlasí se závěrem soudů, dle nichž vybudování krovů na již existující stavbu a poté položení střešní krytiny a dodání střešních oken je třeba podřadit pod ustanovení zhotovení věci na zakázku dle ustanovení §644 obč. zák. a nikoliv dle §652 a násl. obč. zák., protože na stavbu celého domu je třeba hledět jako na vznik jedné nové věci, kdy jedno dílo provádí více zhotovitelů na základě více smluv o dílo, a tudíž tyto jednotlivé smlouvy mají podobu smlouvy o zhotovení věci na zakázku.
Stěžovatelka je přesvědčena, že je nutné dát jednoznačné ústavní stanovisko, zda a kdy v rámci výstavby rodinného domu jde o zhotovení věci na zakázku, či o opravu, úpravu věci a jakým způsobem by měly soudy při posuzování smlouvy o dílo postupovat, aby byl zachován princip ústavnosti, právní jistoty, zásady předvídatelnosti práva a zcela negována libovůle a přepjatý formalismus, tak aby nedocházelo k porušování práva na spravedlivý proces.
Dle stěžovatelky soudy nesprávně aplikovaly ustanovení o odpovědnosti za vady věci a nesouhlasí se závěrem, že jí nárok na přiměřenou slevu nevznikl, neboť neumožnila žalovaným ve stanovené lhůtě vadu odstranit. Zhotovitel nepřikročil ve lhůtě stanovené zákonem k odstranění vady, přičemž je irelevantní, jaký byl její názor na způsob jak má být vada odstraněna.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Soudy posléze dospěly k závěru, že za situace, kdy si stěžovatelka u žalovaných v rámci zhotovení nového domu objednala instalaci střechy, nemohla být na takto zjištěný skutkový stav aplikována ustanovení občanského zákoníku o opravě a úpravě věci (§652 - §656 obč. zák.), ale jednalo se o zhotovení věci na zakázku ve smyslu ust. §644 - §651 obč. zák. Soudy vycházely i z judikatury vztahující se k dané problematice, dle níž při posuzování, zda poskytovaná činnost má povahu zhotovení díla na zakázku nebo úpravy (opravy) díla, je třeba vycházet především ze smlouvy a z toho, zda v rámci poskytnutí činnosti má být dílo teprve vytvořeno či má být změněna podstata díla již existujícího nebo dílo již existuje a má být jen změněno bez toho, aby se to dotklo podstaty věci (např. sp. zn. 33 Odo 357/2003, sp. zn. 25 Cdo 2805/2006). V odůvodnění rozhodnutí je rovněž dostatečně objasněno, proč stěžovatelce nebyla přiznána sleva z ceny díla (stěžovatelka ač měla nárok na bezplatné odstranění odstranitelných vad uplatněných v dopise ze dne 2. 6. 2004 a ve znaleckém posudku z května 2004, zhotovitelům neumožnila vady opravit) a náhrada nákladů vynaložených v souvislosti s uplatněním práva z odpovědnosti za vady (uplynutí prekluzívní lhůty dle §509 obč. zák.).
Vzhledem k argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že jak dlouhodobě judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené zcela platí i pro projednávanou věc a Ústavnímu soudu nepřísluší do shora nastíněného výkladu a aplikace jednoduchého práva provedeného obecnými soudy jakkoliv zasahovat.
Ústavní soud proto nemůže přisvědčit názoru stěžovatelky, že by při posuzování otázky, zda a kdy jde v rámci výstavby rodinného domů o zhotovení věci na zakázku či o opravu a úpravu věci, měl Ústavní soud zaujímat ústavní stanovisko. V dané věci se jedná výhradně o výklad a interpretaci hmotného práva, která spadá výlučně do pravomoci obecných soudů, přičemž jak je výše předesláno, v tomto směru Ústavnímu soudu nepřísluší závěry obecných soudů přehodnocovat. S ohledem na logické a srozumitelné odůvodnění napadených rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud ani za potřebné se k meritu věci duplicitně vyjadřovat
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Vypořádaly se se všemi námitkami stěžovatelky (totožnými jako v ústavní stížnosti), své právní závěry patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěr, dle něhož stěžovatelce nevznikl nárok na zaplacení slevy z ceny díla a nákladů na odstranění vad díla, ani nelze hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu