ECLI:CZ:US:2011:2.US.1884.11.1
sp. zn. II. ÚS 1884/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele P. Č., zastoupeného JUDr. Drahomírou Liptákovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 8, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2011 č. j. 19 Co 594/2011-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tvrdil, že v záležitosti práva na přiznání osvobození od soudních poplatků bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces chráněného Ústavou ČR. Stěžovatel v ústavní stížnosti projevil nesouhlas se závěrem obecných soudů o tom, že se ve věci jeho žaloby jedná zřejmě o bezúspěšné uplatňování neexistujícího práva, a namítal, že soud vykládal skutkový a právní stav věci navzdory jeho tvrzením a doloženým listinám. Odvolací soud se podle jeho názoru vyhnul odvolacím námitkám stěžovatele, prováděl přezkum narychlo a nelegitimně.
Napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") potvrdil jako věcně správné usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 2. 2011 č. j. 17 C 202/2010-30, kterým okresní soud nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků v řízení, v němž se stěžovatel domáhal po žalovaném zaplacení částky 56,- Kč, a to za způsobenou škodu v podobě poštovného, kopírování, papíru, tedy jeho zmařených nákladů vynaložených na zajištění právní služby a komunikaci se žalovaným. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu se sestává, že ten v projednávané věci přezkoumal příslušný soudní spis a dospěl ke stejnému závěru jako soud prvého stupně, totiž, že ze strany žalobce se jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Podle krajského soudu z tvrzení uvedených v žalobě stěžovatele a z připojených listinných důkazů nelze učinit závěr o tom, že by žaloba stěžovatele o náhradu škody 56,- Kč proti žalovanému měla oporu v hmotném právu. Odvolací soud shodně se soudem prvého stupně konstatoval, že ze strany žalovaného nedošlo k porušení žádné povinnosti advokáta, když byl povinnosti poskytovat stěžovateli právní služby Českou advokátní komorou zproštěn; z listin připojených k žalobě vyplynulo, že žalovaný byl jako advokát rozhodnutím předsedy České advokátní komory ze dne 18. 3. 2010 č. j. 354/10 stěžovateli určen k poskytnutí právní služby, ale dne 31. 3. 2010 zaslal žalovaný stěžovateli vyrozumění, že jej nemůže, a tudíž nebude zastupovat a že tuto skutečnost sděluje též České advokátní komoře, která jej posléze na základě obsahu určovacího spisu zastupování zprostila, když shledala důvody pro zrušení určení advokáta podle §20 odst. 2 zákona o advokacii. I krajský soud, obdobně jako okresní soud, uvedl, že z jeho rozhodovací činnosti je mu známo, že stěžovatel podal řadu žalob proti většině advokátů činných v obvodu Okresního soudu v Českých Budějovicích a takové svévolné uplatňování nebo bránění práva lze považovat za šikanózní výkon práva, který soudní ochrany nepožívá. Krajský soud rovněž označil za nedůvodný návrh stěžovatele, aby věc byla odňata samosoudci senátu 17 C. Jak uvedl, důvodem k vyloučení soudce nemůže být způsob doručování písemností, který soudce v řízení zvolil, ani postup soudce v řízení o projednávané věci či jeho rozhodování v jiných věcech.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §138 odst. 1 věta prvá o. s. ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka, nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Z dikce uvedeného ustanovení (srov. obrat "může přiznat") lze ovšem dovodit, že je obecnému soudu ponechán prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal. Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění vymezených podmínek. Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky naplněny, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, není tedy otázkou v rovině ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší zasahovat do výsostného práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě byly doloženy a naplněny důvody pro přiznání dobrodiní zákona - osvobození od poplatku (srov. např. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, nález č. 28, str. 275.).
Ústavní soud může toliko přezkoumat, zda napadené rozhodnutí bylo náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněno a zda zjevně není výsledkem libovůle ze strany soudu. V posuzované věci ovšem žádné takové pochybení neshledal. Soud prvého stupně se v souladu s ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. žádostí stěžovatele o osvobození od soudních poplatků náležitě zabýval a svůj následný postup řádně odůvodnil a uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které skutečnosti pro něj byly ve věci významné. Krajský soud, který se s jeho závěry ztotožnil, posléze zopakoval pro věc podstatné skutečnosti a dále je k odvolacím námitkám stěžovatele rozvedl. Podle Ústavního soudu ve svém rozhodnutí dostál požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění a jeho procesnímu postupu nebylo možné z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí soudů nevybočila z mezí ústavnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu