ECLI:CZ:US:2011:2.US.1891.11.1
sp. zn. II. ÚS 1891/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného Mgr. Pavlem Gécim se sídlem U Studánky 3, Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008 č. j. 16 Co 66/2008-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze. Domnívá se, že tímto pravomocným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1, 36 odst. l a 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 11. 2007 č. j. 30 C 40/2006-76, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se na České pojišťovně, a. s. a S. P. domáhal zaplacení částky 432.000,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody vzniklé stěžovateli v souvislosti s dopravní nehodou způsobenou druhým žalovaným. Požadovaná částka odpovídá nákladům, které stěžovatel vynaložil na zaplacení nájmu shodného náhradního vozidla značky Mercedes Benz třídy S po dobu opravy jeho vlastního havarovaného vozidla, sníženým o plnění poskytnuté stěžovateli za nájem prvním žalovaným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl, neboť dospěl k závěru, že toto rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatel s rozhodnutím obecných soudů nesouhlasí, neboť se domnívá, že mu upřely právo na plnou náhradu škody, která mu vznikla placením nájemného za užívání vozidla Mercedes Benz třídy S po dobu opravy jeho vlastního vozidla. Neztotožňuje se s jejich závěry, neboť je přesvědčen, že by ani jedním z "doporučení" daných mu obecnými soudy nemohl vyřešit svoji situaci. Měl jedinou možnost, jak skutečně zabránit újmám ve svém podnikání, spočívajícím v pronájmu reprezentativních limuzín, následkem protiprávního jednání druhého žalovaného a považuje za nespravedlivé, aby náklady s tím spojené šly v podstatné části k jeho tíži, byť je nezpůsobil. Stěžovatel tedy má za to, že mu odvolací soud upřel právo na svobodné podnikání, právo na ochranu majetku a právo na spravedlivý proces.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Opodstatněností ústavní stížnosti se rozumí existence podmínky, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a není tudíž pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a dospěl k závěru, že k žádnému takovému porušení nedošlo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které již uplatnil v odvolání i v dovolání, a jimiž se obecné soudy již zabývaly, a u Ústavního soudu se domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru. Tímto však staví Ústavní soud do role další opravné instance, která mu však, jak již bylo řečeno, nepřísluší.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti dále nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovatelova argumentace, omezující se na nesouhlas s právními závěry obecných soudů s pouhým označením shora citovaných článků Listiny, zcela postrádá ústavněprávní rozměr, což již samo o sobě odsouvá projednávaný návrh do kategorie ústavních stížností zjevně neopodstatněných.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud z přiložených rozhodnutí obecných soudů zjistil, že odvolací soud svůj rozsudek řádně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu odůvodnil, vyjádřil se k jednotlivým argumentům stěžovatele obsaženým v odvolání a jeho právní závěry jsou v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů (jak ostatně konstatoval ve svém usnesení Nejvyšší soud), nezbývá mu, než konstatovat, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu