ECLI:CZ:US:2011:2.US.1988.11.1
sp. zn. II. ÚS 1988/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Mgr. M. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Radoněm, advokátem se sídlem Praha 7, Kostelní 26, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2011 č. j. 29 Co 125/2011-423, sp. zn. 29 Co 126/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, ve výroku II. v části, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 4. 2011 čj. 13 C 202/2006-322 o zamítnutí žaloby na zaplacení náhrady škody ve výši 51 033 Kč se zákonným úrokem z prodlení.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se u obecných soudů vůči žalovanému prodejci domáhal zaplacení částky 50 000 Kč, která představovala slevu z kupní ceny automobilu z titulu odpovědnosti za vady vozidla spočívající ve vyšší spotřebě paliva, než bylo deklarováno prodejcem (výrobcem) a zaplacení náhrady škody ve výši 51 033 Kč, která mu vznikla zvýšenou spotřebou paliva. Obecné soudy dospěly k závěru, že předmětné vozidlo skutečně vykazovalo vyšší spotřebu paliva (dolní hranice byla překročena o 0,6/1,9/1,4 l/100km) oproti spotřebě uváděné v technickém průkazu (8.2 l/100km), který má jako akt vydaný ve správním řízení povahu veřejné listiny, jíž svědčí presumpce správnosti. Jedná se tedy o skrytou vadu, která byla včas reklamována, a stěžovateli proto vzniklo právo na slevu z kupní ceny ve smyslu ust. §439 obch. zák. Soudy nevyhověly však požadavku na náhradu škody vzniklé zvýšenou spotřebou paliva s tím, že pokud si stěžovatel zvolil z nároků vad zboží nárok na slevu z kupní ceny, který mu byl soudy přiznán, nemůže již požadovat ze stejného důvodu náhradu skutečné škody. Rovněž poukázaly na to, že za situace, kdy stěžovatel věděl, že vozidlo vykazuje vyšší než deklarovanou spotřebu, měl postupovat jiným způsobem (požadovat dodání náhradního zboží či opravu apod.), a ne používáním vozidla zvyšovat vznikající škodu.
Stěžovatel namítá, že soudy provedená interpretace ust. §440 odst. 2 obch. zák. je v rozporu se smyslem a účelem předmětného zákonného ustanovení, neboť to brání především obcházení zákonných notifikačních lhůt pro uplatnění nároků z odpovědnosti za vady tím, že vylučuje uplatňování totožného nároku, který měl být řádně uplatněn z titulu odpovědnosti za vady. Soudy obou stupňů pominuly, že nárok na náhradu škody odpovídající zvýšeným nákladů stěžovatele za pohonné hmoty, které byl nucen vynaložit v důsledku prokázané vyšší spotřeby paliva, je nárokem odlišným od nároků vyplývajících z titulu odpovědnosti za vady. Nelze zaměňovat institut odpovědnosti za vady s institutem odpovědnosti za škodu, neboť se jedná o zcela odlišné právní režimy, které sledují rozdílné účely reparace majetkové újmy a rozdílné jsou i předpoklady vzniku obou odpovědností, spočívající v dodání vadného zboží a škodu, která vznikla žalobci v důsledku dodání vadného zboží. Skutečnost, že byl stěžovatel při užívání vozidla v důsledku zjištěné vady plnění nucen průběžně vynakládat vyšší náklady na pohonné hmoty, má však již charakter skutečné škody vzniklé v kauzálním nexu s vadným plněním žalovaného.
Stěžovatel zároveň nesouhlasí, že by svým jednáním účelně navyšoval vzniklou škodu. Obchodní zákoník přiznává kupujícímu možnost volby některého ze zákonem stanovených nároků vyplývajících z titulu odpovědnosti za vady. Stěžovatel tedy nebyl povinen požadovat odstranění vad dodáním náhradního zboží, nebo provedením opravy vozidla, jak nastínil odvolací soud.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Vzhledem k argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud předesílá, že jak dlouhodobě judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy se s námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnost) vypořádaly a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn., že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Jak bylo shora uvedeno, Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat správnost závěrů obecných soudů, dle nichž se v projednávaném případě jednalo o skrytou vadu, a to ani, kdyby měl v tomto směru pochybnosti. Stejně tak není oprávněn přehodnocovat závěry, dle nichž stěžovateli v tomto konkrétním případě nevznikl další nárok na náhradu škody uplatněný v souvislosti s nárokem z titulu odpovědnosti za vady, neboť ani v tomto směru z ústavního hlediska není závěrům obecných soudů co vytknout.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že argumentaci stěžovatele týkající se interpretace ust. §440 odst. 2 obch. zák. neshledává pro projednávanou věc případnou (obdobně jako poukaz na judikaturu Nejvyššího soudu v jiné věci). Stěžovatel má nesporně právo zvolit způsob, jakým budou uspokojeny nároky z vad zboží, nicméně je nucen akceptovat i veškeré důsledky vyplývající z jím zvoleného způsobu kompenzace. Pokud se stěžovatel rozhodl pro slevu z ceny zboží, muselo mu být zřejmé, že předmětné vozidlo bude i nadále, tj. po uplatnění nároku, vykazovat vadu spočívající ve vyšší spotřebě, než předpokládal při jeho koupi, přičemž právě tato vyšší spotřeba měla být kompenzována slevou z kupní ceny. Právní závěry obecných soudů, dle nichž v projednávané věci požadavek stěžovatele na náhradu škody v podstatě nepředstavuje škodu vzniklou v souvislosti s dodáním vadné věci, ale škodu požadovanou ze stejného důvodu jako u nároku na slevu z kupní ceny, odpovídá skutkovým okolnostem případu. Akceptací extenzivního výkladu zastávaného stěžovatelem by prodávající byl neustále nucen, a to nad rámec poskytnuté slevy, hradit stěžovateli škodu spočívající ve vyšší spotřebě benzínu (ohraničení této povinnosti dnem rozhodnutí soudu, jak uvádí stěžovatel, přitom ani není souladné s jeho vlastními závěry).
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Jejich právní závěr, dle něhož stěžovateli nevznikl nárok na zaplacení částky z titulu práva na náhradu škody, nelze s ohledem na shora uvedené hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu