ECLI:CZ:US:2011:2.US.1996.11.1
sp. zn. II. ÚS 1996/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele P. Č., zastoupeného JUDr. Michalem Ptáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Tř. kpt. Jaroše 1845/26, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2011 č. j. 6 Ads 19/2011-59, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2011 č. j. 6 Ads 53/2011-50, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2010 č. j. 30 A 40/2010-8 a usnesení Krajského soud v Brně ze dne 21. 6. 2010 č. j. 30 A 55/2010-8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením ze dne 24. 5. 2010 č. j. 30 A 40/2010-8 a usnesením ze dne 21. 6. 2010 č. j. 30 A 55/2010-8 rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v rámci řízení o žalobách stěžovatele proti žalované České advokátní komoře o postoupení věcí Městskému soudu v Praze jako místně příslušnému správnímu soudu. Stěžovatel byl v obou rozhodnutích řádně poučen, že proti nim lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jejich doručení. Na obě usnesení krajského soudu reagoval stěžovatel posléze včasnými podáními ze dne 24. 6. 2010 a ze dne 18. 7. 2010, která byla podle obsahu posouzena jako kasační stížnosti, byť stěžovatel uváděl, že podle jeho názoru je kasační stížnost proti usnesení o postoupení věci místně příslušnému soudu nepřípustná, neboť se podle mínění stěžovatele jedná o rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení.
Usnesením ze dne 12. 11. 2010 č. j. 30 A 55/2010-25 byl stěžovatel krajským soudem vyzván, aby ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení této výzvy doplnil své podání - kasační stížnost z 18. 7. 2010. Krajský soud uvedl výčet nezbytných náležitostí, které je třeba ve věci kasační stížnosti doplnit, včetně předložení plné moci udělené advokátovi, který jej bude zastupovat, a zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost. Stěžovatel byl řádně poučen, že nebude-li podání ve stanovené lhůtě doplněno, bude jeho podání odmítnuto. Stejně tak krajský soud učinil svým usnesením ze dne 13. 12. 2010 č. j. 30 A 40/2010-43 ve vztahu k podání - kasační stížnosti stěžovatele ze dne 24. 6. 2010 s tím, rozdílem, že mu již v daném řízení přiznal osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu.
Stěžovatel, jemuž byla výzva doručena 1. 12. 2010, resp. 7. 1. 2011, reagoval podáním ze dne 11. 12. 2010, resp. 12. 1. 2011, jímž však vytýkané vady svých podání neodstranil a na výzvu k předložení plné moci udělené advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti nereagoval.
Nejvyššímu správnímu soudu, jemuž byla podání stěžovatele krajským soudem poté postoupena, nezbylo než konstatovat, že neodstranění vad podání a nedostatek povinného zastoupení advokátem brání věcnému vyřízení kasačních stížností stěžovatele. Napadeným usnesením ze dne 6. 4. 2011 č. j. 6 Ads 19/2011-59 a napadeným usnesením ze dne 27. 4. 2011 č. j. 6 Ads 53/2011-50 proto rozhodl tak, že se kasační stížnost stěžovatele ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (za použití §120 s. ř. s.) odmítá.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti krajskému soud vytýkal, že mylně vyložil jeho podání učiněná po rozhodnutí o postoupení věci Městskému soud v Praze, která krajský soud chybně interpretoval jako kasační stížnosti. Krajský soud se podle jeho názoru dopustil šikanování jeho osoby, když jej vyzval k tomu, aby doplnil svá podání, poučil jej o povinném zastoupení advokátem a osvobodil jej od soudních poplatků, ačkoli o to stěžovatel nežádal. Nejvyššímu správnímu soudu vytýkal, že se ve svých rozhodnutích nevypořádal s jeho námitkami a legitimizoval nesprávný postup krajského soudu. Tvrdil, že Nejvyšší správní soud se nezabýval tím, zda jsou kasační stížnosti přípustné, nezkoumal, zda podmínka povinného zastoupení je v jeho případě překonatelná a nezkoumal ani to, proč krajský soud osvobodil stěžovatele od soudních poplatků, ale naproti tomu stěžovateli neustanovil právního zástupce. Krajský soud a Nejvyšší správní soud tak podle jeho názoru záměrně zmařily řízení o kasační stížnosti, aby se nemusely zabývat složitými procesními otázkami souvisejícími s povahou rozhodnutí o postoupení věci. Závěrem vyslovil požadavek, aby ve věci samé dále vedl řízení Krajský soud v Brně.
Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k naposledy vydaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, neboť pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost důvodná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutími předcházejícími. Na tomto místě také Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutím kasačního soudu zjištěn nebyl.
Nejvyšší správní soud se v uvedených rozhodnutích samotným meritem věci nezabýval. V odůvodnění svých odmítavých rozhodnutí - na něž lze odkázat - zcela zřejmě vysvětlil, že stěžovatel ani po výzvě soudu dostatečně určitě neodstranil vady ve svých kasačních stížnostech ani nepředložil plnou moc udělenou advokátovi tak, aby se jeho návrhem mohl Nejvyšší správní soud meritorně zabývat, a proto mu nezbylo, než jeho návrh v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního odmítnout. Ze shora uvedeného popisu vývoje dané věci je patrno, že kasační soud tak postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy. V postupu soudu tedy podle Ústavního soudu nelze spatřovat projev libovůle a způsob, jakým posoudil splnění podmínek projednatelnosti podání stěžovatele, je ústavně konformní. Jelikož tedy zásah do práv stěžovatele, jichž se dovolává, samotnými rozhodnutími kasačního soudu Ústavní soud neshledal, odmítl v této části ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud dále dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesením Krajského soudu v Brně, je podána opožděně.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60ti dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (§72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).
Na projednávaný případ ovšem nelze shora uvedenou výjimku vztáhnout, neboť Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnosti nikoli z důvodu závisejícího na jeho uvážení, ale proto, že k výzvě soudu stěžovatel neodstranil vady podaných kasačních stížností. Vzhledem k této skutečnosti nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že stěžovatelem podané kasační stížnosti, jejichž projednání by bylo jinak ze zákona přípustné (viz i napadené usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2011 č. j. 6 Ads 53/2011-50, str. 2, poslední odstavec), nelze považovat za řádně využité poslední procesní prostředky k ochraně jeho práv dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Procesním prostředkem k ochraně práva ve smyslu zákona o Ústavním soudu je totiž nutno rozumět takový procesní prostředek, který je způsobilý ochranu práva v příslušném řízení přivodit. Neodstraněním vad kasačních stížností se stěžovatel dopustil procesního pochybení, které Nejvyššímu správnímu soudu zabránilo, aby se jeho podáními věcně zabýval. Jinými slovy, stěžovatelův procesní postup představuje neefektivní vyčerpání opravného prostředku a do důsledku je totožný s nepodáním opravného prostředku, který zákon k ochraně práv stěžovatele poskytuje. V takovém případě nelze pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím Krajského soudu v Brně přihlížet k datu doručení usnesení Nejvyššího správního soudu. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím krajského soudu proto Ústavní soud odmítnul jako podanou po lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části, směřující proti usnesením Nejvyššího správního soudu, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a v části, směřující proti usnesením Krajského soudu v Brně, ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako podanou po lhůtě k tomu stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu