ECLI:CZ:US:2011:2.US.204.11.1
sp. zn. II. ÚS 204/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky OLTERM & TD Olomouc, a. s., se sídlem Janského 469/8, 779 00 Olomouc, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem Riegrova 12, 772 00 Olomouc, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. října 2010, č. j. 16 C 178/2010-116, za účasti Okresního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, a J. V., zastoupeného JUDr. Jarmilou Dostálovou, advokátkou, se sídlem Horní nám. 17, 779 00 Olomouc jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. října 2010, č. j. 16 C 178/2010-116, byla žalované (stěžovatelce) v řízení o náhradu mzdy uložena povinnost zaplatit žalobci (vedlejšímu účastníkovi) částku ve výši 9.054 Kč s příslušenstvím. Dále jí byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12.240 Kč, a státu soudní poplatek ve výši 600 Kč. Okresní soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce jako zaměstnanec žalované utrpěl pracovní úraz, na jehož základě mu byl přiznán status osoby se změněnou pracovní schopností. Žalovaná dala žalobci výpověď, která však byla po předchozím souhlasu příslušného orgánu vázána na zajištění nového vhodného zaměstnání. Soud v této souvislosti konstatoval, že žalovaná svoji povinnost splnila a pro žalobce zajistila zaměstnání odpovídající jeho zdravotnímu stavu. Žalobce ovšem do nového zaměstnání nenastoupil a soud se proto zabýval otázkou, zda žalobce nemohl nastoupit do nového zaměstnání z vážných důvodů. Soud přistoupil na tvrzení žalobce, že do nového zaměstnání nemohl nastoupit ze zdravotních důvodů, což bylo prokázáno z vyjádření ošetřující lékařky. Okresní soud konstatoval, že pokud žalobce toto vyjádření předložil žalované a informoval o této skutečnosti i nového zaměstnavatele, nebylo možno uzavřít, že by bez vážného důvodu nenastoupil do zaměstnání. Po vyřešení předběžné otázky, zda pracovní poměr žalobce u žalované skončil, dospěl následně okresní soud k závěru, že žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy, když jeho výše byla prokázána z předloženého mzdového listu.
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka především nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že pracovní poměr žalobce neskončil. Vyslovuje přesvědčení, že pokud byly vytvořeny podmínky, aby mohl zaměstnanec nastoupit do nového zaměstnání, není rozhodné, zda lze po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby nové místo přijal. Stěžovatelka poukazuje rovněž na vypracovaný znalecký posudek, z něhož jednoznačně vyplývá, že žalobce byl schopen pracovat na místě nabídnutém stěžovatelkou. Vzhledem k tomu, že se jedná o bagatelní spor (žalobce uplatňuje žalobou náhradu mzdy za jednotlivý měsíc, přičemž žalovaná částka nedosahuje výše 10.000 Kč), proti němuž není přípustné odvolání, nemá stěžovatelka jinou možnost obrany než podání ústavní stížnosti. Navíc jednání žalobce, pokud by podával žaloby na náhradu mzdy za každý jednotlivý měsíc, považuje za šikanózní výkon práva. Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že žalobce v minulosti podal žalobu na určení, že pracovní poměr neskončil, kterou však poté, co odvolací soud změnil předchozí vyhovující rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl v jeho neprospěch, vzal před doručením rozsudku zpět, takže řízení muselo být zastaveno. Poté využil Okresním soudem v Olomouci vyřčeného a dle názoru stěžovatelky nesprávného názoru týkajícího se toho, že pracovní poměr neskončil, a podal právě žalobu na plnění po jednotlivých částech.
III.
4. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od účastníka řízení a vedlejší účastníka vyjádření a od Okresního soudu v Olomouci rovněž příslušný spis.
5. Okresní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Dále poukázal na to, že žalobce měl vážný důvod nenastoupit do vhodného zaměstnání, alespoň v době, kdy mu byla pracovní smlouva předložena k uzavření. Ve zbytku odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
6. Vedlejší účastník řízení podal obsáhlejší vyjádření, v němž polemizuje s tvrzeními stěžovatelky prezentovanými jak v ústavní stížnosti, tak v rámci řízení před okresním soudem. Zdůrazňuje, že stěžovatelce nic nebrání, aby se domohla jednoznačného stanoviska ohledně trvání pracovního poměru cestou určovací žaloby. Dále uvádí, že napadeným rozsudkem nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky a soud postupoval v souladu procesními pravidly.
7. Stěžovatelka v replice k vyjádření vedlejšího účastníka uvedla, že podání ústavní stížnosti je na místě, neboť soudy neposkytly ochranu ve vztahu k posouzení otázky skončení či neskončení pracovního poměru. K možnosti podat určovací žalobu pak poukázala na to, že by bylo problematické doložit existenci naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka konečně předložila Ústavnímu soudu rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. července 2011, č. j. 19 C 42/2011-120, který se zabýval v podstatě totožnou problematikou (úhrada dlužné náhrady mzdy s předběžným posouzením, zda pracovní poměr skončil či nikoliv) a mezi týmiž účastníky, v němž ovšem okresní soud (ale jiný senát) žalobu vedlejšího účastníka zamítl, neboť dospěl k závěru, pracovní poměr skončil splněním povinnosti zaměstnavatele nabídnout zaměstnanci odpovídající pracovní místo.
IV.
8. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
9. Stěžovatelka primárně brojí proti právnímu závěru Okresního soudu v Olomouci, který jako předběžnou otázku vyhodnotil, že pracovní poměr vedlejšího účastníka u stěžovatelky neskončil. Taková argumentace stěžovatelky je v daném případě tedy spíše v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecného soudu, jež vyplývají z odlišného názoru na hodnocení důkazů, o které soud opřel svoje rozhodnutí. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Prostý nesouhlas stěžovatelky a její odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Okresní soud postavil svoje rozhodnutí na řádně provedených důkazech a skutečnost, že dospěl k právnímu závěru, který je odlišný od názoru stěžovatelky, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.
10. Stěžovatelka sice dále poukazuje na skutečnost, že Okresní soud v Olomouci v jiném řízení, které se ale týká týchž účastníků a jehož předmětem je rovněž shodná problematika náhrady dlužné mzdy (ovšem za jiný měsíc), rozhodl opačně. Přestože se lze pozastavit nad nejednotností rozhodování, když v rámci jednoho soudu dochází k naprosto opačným rozhodnutím, musí Ústavní soud rovněž upozornit na to, že jeho úkolem není sjednocování rozdílné judikatury. V tomto případě navíc ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo v pořadí prvním, takže na straně stěžovatelky nelze dovozovat porušení práva na spravedlivý proces spočívajícího v nepředvídatelnosti soudního rozhodování.
11. Stěžovatelka dále uvádí, že nemá jinou možnost obrany než je podání ústavní stížnosti, neboť jde o bagatelní věc a pokud by vedlejší účastník nadále podával jednotlivé žaloby na plnění nepřesahující částku 10.000 Kč, dostal by stěžovatelku do neřešitelné situace, neboť by proti takovým rozhodnutím neexistovala možnost obrany. V tomto směru lze dát stěžovatelce částečně za pravdu v tom, že takový scénář je možný a zřejmě by hraničil s šikanózním výkonem práva. Ústavní soud ovšem podotýká, že stěžovatelka má procesní možnosti k dosažení změny právního názoru Okresního soudu v Olomouci. Stěžovatelce nic nebrání v podání žaloby na určení, zda pracovní poměr trvá. V tomto případě bude mít i eventuální možnost instančního přezkumu.
12. Jinak k otázce práva na několik opravných instancí Ústavní soud nad rámec uvedeného podotýká, že pro oblast občanskoprávního řízení není takové základní právo garantováno ani Listinou, ani Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod či dalšími mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách; právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 298/02, přístupné v elektronické formě přes http://nalus.usoud.cz).
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu