ECLI:CZ:US:2011:2.US.2076.11.1
sp. zn. II. ÚS 2076/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G. Q., zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Palác YMCA, Na Poříčí 12, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2011 sp. zn. 11 Af 17/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydané v soudním řízení správním, jehož byla účastníkem.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry stěžovatelky pojatými do opravných prostředků, stěžovatelka tvrdila, že k porušení jejího ústavně zaručeného práva došlo tím, že ji byla uložena daňová povinnost, aniž by byly splněny zákonné důvody. Dle tvrzení stěžovatelky byl postup správních orgánů nezákonný a nesprávný, neboť nepřihlédly k tvrzením a důkazům, která v řízení předložila a soud neprovedl navržený důkaz výslechem svědka (smlouva o úschově, stvrzenka o předání peněz, čestné prohlášení atd.). Stěžovatelka uvedla, že nebyla v rozhodných obdobích poplatníkem, neboť na území České republiky neměla žádné příjmy a nebyla tak daňovým subjektem, přesto jí byla podle pomůcek doměřena daňová povinnost na dani z příjmů fyzických osob a penále. Stěžovatelka zpochybnila hodnocení Nejvyššího správního soudu, který vyslovil, že považuje postup správních orgánů i provedené dokazování za správné a úplné. Stěžovatelka namítala, že tak bylo znemožněno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a byla porušena i ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen "daňového řádu"); proto navrhla napadené rozhodnutí ve výroku II. zrušit.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisů Městského soudu v Praze vyplynulo, že rozhodnutími Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen "žalovaný") ze dne 23. listopadu 2006 č. j. FŘ-17197/11/06, ze dne 11. prosince 2006 č. j. FŘ 17199/11/06 a ze dne 11. prosince 2006 č. j. FŘ-17196/11/06 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky podané proti platebním výměrům na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 1999 - 2002. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2008 byla řízení spojena pod sp. zn. 11 Ca 41/2007. Ve spojeném řízení pak Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 2008 (11 Ca 41-2007-61) rozhodl o žalobě stěžovatelky tak, že výrokem I. řízení o žalobách proti rozhodnutím ze dne 7. února 2008 č. j. 1600/08-1500-106932, č. j. 1599/08-1500-106932, č. j. 1597/08-1500 - 106932 a č. j.1598/08-1500-106932 zastavil pro zpětvzetí. Výrokem II. žaloby proti zbývajícím rozhodnutím zamítl a výrokem III. nepřiznal žádnému z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení.
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. ledna 2011 (7 Afs 45/2009-104), byl zrušen napadený výrok II. a III. a věc byla vrácena k novému projednání se závěrem, že rozsudek je zčásti nezákonný pro nesprávné právní posouzení právní otázky prekluze práva k vyměření daně.
Městský soud v Praze v novém řízení rozsudkem ze dne 17. června 2011 (11 Af 17/2011-123) rozhodnutí č. j. FŘ-17194/11/96 ze dne 23. listopadu 2006 zrušil (výrok I.). Napadeným výrokem II. naopak žaloby proti rozhodnutí č. j. FŘ 17197/11/06 ze dne 23. listopadu 2006, č. j. FŘ 17199/11/06 a č. j. FŘ 17196/11/06 ze dne 11. prosince 2006 zamítl. Výrokem III. rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 10 640,- Kč k rukám advokáta.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Jelikož - jak se podává z obsahu ústavní stížnosti - je jejím předmětem kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zmíněného zjištění, že se aplikovaný výklad právní normy dotýká (porušuje) některých ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Oproti očekáváním stěžovatelky právní názory, které byly k otázce výkladu §6 odst. 1, 2, §31 odst. 4, §47 a potažmo §46 odst. 3 daňového řádu v dané věci správními soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
Napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2011 (11 Af 17/2011-123) bylo vydáno v souladu s právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným ve zrušovacím rozsudku o kasační stížnosti ze dne 24. ledna 2011 (7 Afs 45/2009-104).
Městský soud v Praze znovu přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení §75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen "s. ř. s."). Vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku kasačního soudu k otázce výkladu prekluze práva žalovaného k vyměření, resp. doměření daně stěžovatelce. Nejvyšší správní soud konstatoval, že otázkou prekluze práva státu se již opakovaně zabývaly jednotlivé správní soudy, ale i Ústavní soud [nález sp. zn. I. ÚS 1611/07 ze dne 2. prosince 2008, (N 211/08 SbNU 51, IV. Díl 2008, 639)]. V současné době se sjednotil výklad ustanovení §47 odst. 1 daňového řádu rozsudkem NSS č. j. 7 Afs 20/2011 ze dne 4. května 2011. Ve všech případech daní, u nichž je dána povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení a kde je toto ustanovení používáno, je třeba zákonem stanovenou lhůtu pro vyměření či doměření daně vykládat tak, že její počátek se počítá již od konce roku, za který se daňové přiznání podává, a nikoliv od konce roku, ve kterém se podává.
Pokud v ústavní stížnosti stěžovatelka napadla výrok II. citovaného rozsudku, jedná se o daň stanovenou stěžovatelce za zdaňovací období roku 2000, 2001 a 2002, přičemž Ústavní soud neshledal její námitku důvodnou. Je tomu tak proto, že lhůta dle ustanovení §47 odst. 1 daňového řádu započala běžet dne 31. prosince 2000, resp. dne 31. prosince 2001, resp. dne 31. prosince 2002 a její konec připadl na den 31. prosince 2003 (pro rok 2000), resp. dne 31. prosince 2004 (pro rok 2001), resp. den 31. prosince 2005 (pro rok 2002). Správce daně doručil stěžovatelce výzvy k podání daňových přiznání za uvedená zdaňovací období, přičemž tato výzva je úkonem ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 daňového řádu, tudíž nelze než konstatovat, že lhůta pro vyměření stanovení daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000, 2001 a 2002, zůstala správním orgánům zachována.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že nebyla daňovým subjektem a nesplňovala zákonný předpoklad pro předpis daňové povinnosti; k této námitce lze plně odkázat na právní závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. ledna 2011 (7 Afs 45/2009-104). Nejvyšší správní soud vyložil, že stěžovatelce svědčí postavení daňového subjektu a je vymezeno ustanoveními §6 odst. 1, 2 daňového řádu a §40 odst. 1 věty první daňového řádu. Ustanovení §6 odst. 1, 2 daňového řádu nelze vykládat izolovaně, ale z celého zákona o správě daní a poplatků (§97 daňový řád). Stěžovatelka byla poplatníkem daně z příjmů dle ustanovení §2 odst. 1, 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění, neboť měla bydliště nebo se zdržovala na území České republiky a měla příjmy ze zdrojů v České republice. Stěžovatelka nabyla postavení daňového subjektu až v průběhu řízení, které bylo zahájeno výzvou správce daně k podání daňového přiznání.
Především platí, že oponentura předestřená stěžovatelkou nemá ústavněprávní reflexi již proto, že z její strany otevřený výkladový spor ohledně povinnosti k zaplacení daně byl neúčinný v situaci, kdy neprokázala správním orgánům tvrzené skutečnosti. Stěžovatelka neprokázala, že peněžní prostředky údajně převzaté dle smlouvy o úschově dne 20. září 1997 byly totožné s peněžními prostředky vloženými na bankovní účet v předmětném zdaňovacím období. V důsledku toho nemohla být stěžovatelce přiznána výhoda dle §46 odst. 3 daňového řádu k uplatnění nákladů spojených s úschovou. Tvrzení stěžovatelky spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, k němuž Ústavní soud povolán - bez dalšího - není.
Pokud stěžovatelka vytýká správním orgánům pochybení při dokazování, Ústavní soud dospěl k závěru, že lze odkázat na napadené rozhodnutí, z něhož je zřejmé, proč nebylo vyhověno důkazním návrhům stěžovatelky a proč byly považovány za nadbytečné (11 Af 17/2011, str. 6-7).
Navzdory odkazům na prameny tzv. ústavního pořádku stěžovatelka fakticky jen pokračuje ve věcné (právní) polemice se správními soudy, a nepřípustně očekává, že jejich rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Ústavněprávně relevantní námitky však stěžovatelka nevznesla.
Není zde důvodu, pro který by zejména Nejvyšším správním soudem podaný výklad ustanovení §47 odst. 1 daňového řádu a jeho důsledků pro posuzovanou věc (prekluze) bylo možno označit za zjevně svévolný; má naopak racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Ve stěžovatelčině věci právní názory vyslovené správními soudy nejsou ostatně zpochybnitelné ani v rovině podústavního práva, a není zde ani situace evidentního odklonu od výkladových standardů soudní praxe, pročež oponovaná rozhodnutí nemohou být uvážena ani jako nepřípustně překvapivá.
Je proto namístě závěr, že se stěžovatelce porušení jejích ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. října 2011
Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu