ECLI:CZ:US:2011:2.US.2176.11.1
sp. zn. II. ÚS 2176/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. srpna 2011 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, se sídlem Bolzanova 1, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1222/2008, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2010 sp. zn. 49 Co 122/2006, rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 5. 2009 sp. zn. 5 C 1193/94 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3365/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. 7. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 7. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 28, čl. 31 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1222/2008 Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně (spolu s opravným usnesením) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž zavázal soudy nižších instancí právním názorem, že při zkoumání, zda se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance ve smyslu ust. §191 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, účinného do 31. 12. 2006, bylo-li příčinou úrazu porušení pravidel silničního provozu, osvědčuje seznámení zaměstnance s dopravními předpisy samotná zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, přičemž vyžadování a kontrola znalostí a dodržování pravidel silničního provozu je svěřeno policii (a kontrolu znalostí a dodržování těchto předpisů ze strany zaměstnavatele proto není třeba zkoumat). Protože bylo prokázáno, že stěžovatel zaviněně porušil právní předpis k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, bylo pro rozhodnutí o věci určující, zda zjištěné zaviněné porušení předpisů ze strany stěžovatele bylo jedinou příčinou škody nebo jen jednou z příčin škody. Závěr odvolacího soudu o tom, že nezajištění vozidla proti samovolnému pohybu zakládacími klíny ze strany stěžovatele bylo jen jednou z příčin škody vzniklé stěžovateli pracovním úrazem, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť je třeba vzít v úvahu především to, že k samovolnému rozjetí nákladního automobilu se založenými zakládacími klíny by nedošlo, i kdyby parkovací (ruční) brzda opravdu selhala, a že škoda vzniklá stěžovateli by mohla být způsobena dalšími okolnostmi jen tehdy, kdyby se nákladní automobil dal samovolně do pohybu navzdory tomu, že stěžovatel náležitě použil zakládací klíny, které měl k dispozici, a kdyby tedy zakládací klíny k náležitému zajištění vozidla proti samovolnému pohybu nepostačovaly. Protože zjištění v tomto směru nebyla v řízení učiněna, nemůže obstát závěr, že nezajištění vozidla proti samovolnému pohybu zakládacími klíny ze strany stěžovatele bylo jen jednou z příčin škody.
Okresní soud ve Znojmě poté rozsudkem ze dne 27. 5. 2009 sp. zn. 5 C 1193/94 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z právního názoru dovolacího soudu dospěl k závěru, že příčinou úrazu (a i vzniku škody) stěžovatele dne 21. 10. 1991 nebylo to, že by vozidlo nenastartoval, ale že poškození na zdraví vzniklo výlučně proto, že stěžovatel své vozidlo nezajistil proti samovolnému rozjetí, tedy, že nepoužil zakládací klín, který měl ve vozidle, a který postačoval pro zajištění vozidla. Žalovaný, na kterého přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi stěžovatelem a zaměstnavatelem, u kterého došlo k pracovnímu úrazu, se proto zcela zprostil odpovědnosti za škodu. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 4. 2010 sp. zn. 49 Co 122/2006 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování vzal za prokázané, že stěžovatel měl k dispozici odpovídající zakládací klín, a že tedy v případě, kdyby zakládací klín použil, by k samovolnému pohybu vozidla (a tedy ani ke vzniku škody) nedošlo, a to ani tehdy, kdyby vozidlo bylo v době nehody vybaveno deformovaným zakládacím klínem (vysokým asi 10 cm), když by k zadržení vozidla postačoval klín o výšce 4 cm, popřípadě jen 1 cm (viz znalecký posudek). Žalovaný se tedy své odpovědnosti za škodu způsobenou žalobci pracovním úrazem zcela zprostil, neboť škoda byla způsobena tím, že žalobce svým zaviněním porušil předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, a že toto porušení bylo jedinou příčinou škody. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3365/2010 (pozn. v tomto rozhodnutí je obsažena také úplná rekapitulace řízení) jako nepřípustné podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, na němž nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.
Dle stěžovatele je zcela zřejmé, že prvotní a původní porušení právních předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci je na straně zaměstnavatele, který k výkonu práce stěžovateli předal závadový automobil. Žalovaný předal žalobci automobil s vadnou autobaterií a bez dostatečného základního a povinného vybavení (malé množství klínů). Nebýt vadné autobaterie s vozidlem by poškozený odjel a nic by se nestalo. Otázka, zda měl použít zakládací klíny je sporná, poněvadž při vadné autobaterii je rozhodující rychlost po nastartování motoru. Kdyby žalobce hledal klíny, motor by zhasl. Zaměstnavatel porušil právní povinnosti a nemůže se zprostit odpovědnosti zcela, jak nesprávně oběma soudům naznačil v předchozím rozhodnutí Nejvyšší soud. Na prvotní porušení povinností zaměstnavatele navazují další konkrétní pochybení zaměstnance. Je ovšem bez pochyb, že pokud by nedošlo k prvotnímu porušení povinností ze strany žalovaného, nenásledovaly by porušení ze strany stěžovatele, které až navazují na pochybení žalovaného. Vyvolávající a tedy hlavní příčinou nehody bylo porušení právních předpisů v zákoníku práce ze strany žalovaného. Stěžovatel je tak toho názoru, že řetězec všeobecné příčinné souvislosti je třeba zkoumat ve všech jeho souvislostech, s ohledem na pracovní postupy a zvyklosti na pracovišti, v opačném případě je mařen rovněž účel zákoníku práce - ochrana zaměstnanců, která je dána odpovědností zaměstnavatele za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s výkonem práce, tedy odškodněním za strany zaměstnavatele, pro kterého byla práce v okamžiku úrazu vykonávána.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Stěžovatelem předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud při stanovení závazného právního názoru a při posouzení klíčové otázky příčinné souvislosti jednání stěžovatele a zaměstnavatele (resp. jeho liberace) a vzniku škody se s námitkami stěžovatele řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Nalézací a odvolací soud pak postupovaly řádně dle jeho pokynů, doplnily dokazování a vázáni právním názorem Nejvyššího soudu posoudily žalobu stěžovatele jako nedůvodnou. Ústavní soud k tomu dodává, že byť se nepochybně jedná o obrovskou osobní a lidskou tragédii a v tomto světle se rozhodnutí obecných soudů může jevit jako přílišně tvrdé (a to i vzhledem k bezprecedentní délce řízení zahájeného dne 10. 10. 1994), nelze přisvědčit námitkám stěžovatele a porušit, resp. obejít kogentní ustanovení zákoníku práce a založit tím odpovědnost tam, kde k tomu nejsou splněny zákonné předpoklady; stejně tak skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě ji nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 358/10 ze dne 2. 3. 2010).
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu