ECLI:CZ:US:2011:2.US.223.11.1
sp. zn. II. ÚS 223/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Jiřím Baudysem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 17, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2010 č. j. 84 Nc 113/2009-93, usnesení téhož soudu ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 84 Nc 113/2009 a usnesení ze dne 9. 12. 2010 č. j. 84 Nc 113/2009-M175, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 1. 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Brně o předběžných opatřeních vydaných v rámci řízení o výkon rodičovské odpovědnosti ve věci péče o nezletilou L. J., dceru stěžovatele. Stěžovatel tvrdil, že napadená rozhodnutí byla vydána v důsledku porušení jeho práva na spravedlivé projednání věci zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále mu bylo upřeno právo na rovné zacházení bez rozdílu pohlaví garantované v čl. 3 Listiny.
Ve své ústavní stížnosti uvedl, že se v dané věci jedná o tak brutální zásah do jeho rodinného života, kdy "nebyly nezpochybnitelně porušeny normy občanského soudního řádu", že nemůže čekat, až obecné soudy věc vyřídí. K tomu podotkl, že všechna shora uvedená rozhodnutí napadl odvoláním a dosud nebylo ani u jednoho odvolání proti shora uvedeným rozhodnutím nařízeno krajským soudem jednání. Stěžovatel vědom si praxe obecných soudů ve věcech předběžných opatření se proto obrátil přímo na Ústavní soud a v ústavní stížnosti žádal, aby v případě, není-li namístě stížnost proti rozhodnutím, Ústavní soud jeho stížnost posuzoval jako směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci.
K samotnému porušení svých procesních práv dále uvedl, že předběžná opatření byla vydána na návrh matky nezletilé, aniž by byl stěžovatel jako otec slyšen a aniž by byl seznámen s obsahem podání matky, která mu byla doručena jako přílohy napadených rozhodnutí, která jsou však ze zákona vykonatelná doručením.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich.
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, sloužícím jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Záhlaví označená rozhodnutí Městského soudu v Brně bylo možné napadnout řádným opravným prostředkem - odvoláním a tomu odpovídalo i poučení soudu v rámci jeho rozhodnutí. Z tvrzení obsažených ostatně i v samotné ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel tak učinil. Jak bylo potvrzeno dotazem u Městského soud v Brně stěžovatel podal proti napadeným rozhodnutím včasná odvolání, konkrétně proti usnesení ze dne 14. 10. 2010 podal odvolání dne 12. 11. 2010, proti usnesení ze dne 10. 11. 2010 podal odvolání dne 29. 11. 2010 a proti usnesení ze dne 9. 12. 2010 podal odvolání 28. 12. 2010. Jak bylo ověřeno, odvolání již byla předložena Krajskému soud v Brně, a to odvolání ze dne 12. 11. 2010 bylo předloženo dne 18. 1. 2011 a zbývající dvě odvolání byla předložena dne 17. 2. 2011. V souzené věci tedy stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy současně podal i přípustná odvolání ke Krajskému soud v Brně. O odvoláních stěžovatele nebylo do rozhodnutí Ústavního soudu v této projednávané ústavní stížnosti rozhodnuto. Nyní napadená usnesení tedy nejsou rozhodnutím "konečným". Stěžovatel může své námitky uplatnit v rámci odvolacího řízení, což také učinil.
Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nepovažuje ústavní stížnost stěžovatele za přípustnou, když se v daném případě zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle odst. 1 §75 uvedeného zákona, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ani postup podle uvedeného ustanovení ovšem v projednávaném případě není možný. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon v daném případě připouští. Obecným důvodem takové výjimky je ohrožení efektivity obrany základních práv a svobod. V dané věci však nejde o situaci "mimořádnou", odůvodňující takovýto výjimečný postup, ale naopak o situaci "řádnou", jež nastává běžně v průběhu řízení před obecnými soudy. Jinými slovy, za dané procesní situace a v rámci vymezeném argumentací ústavní stížnosti nelze dojít k závěru, že nastal stav, kdy se ochrany práva není možné domáhat zákonným způsobem
Ústavní soud se za daného stavu věci necítí být oprávněn do věci zasahovat, a to zejména s ohledem na to, že stěžovatel má dosud právo realizovat svá práva a hájit svůj právní názor v dalším řízení. Nadto Ústavní soud předesílá, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kriterií zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlivost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod. Stěžovateli je zachována následná možnost podat ústavní stížnost také proti konečnému rozhodnutí ve věci. Efektivita ochrany práv stěžovatele tak není dotčena. Vedle toho tím, že by vstoupil do řízení, by Ústavní soud narušil rovnováhu postavení účastníků v daném soudním řízení a mohlo by i dojít ke křížení pravomocí se soudy obecnými, které chtěla Ústava zásadně vyloučit.
Ústavní soud pouze pro úplnost uvádí, že pokud jej stěžovatel žádal, aby jeho věc případně posoudil jako návrh směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, pak musí Ústavní soud konstatoval, že ani z petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud ostatně vázán, ale ani obsahu ústavní stížnosti nedovodil nic, co by bylo možné pod tento pojem podřadit tak, aby zde byla dána taková kompetence Ústavního soudu o návrhu rozhodnout ve smyslu §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Za dané situace Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a ústavní stížnost proto odmítl jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2011
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj