ECLI:CZ:US:2011:2.US.2314.10.1
sp. zn. II. ÚS 2314/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Naďou Kratochvílovou, advokátkou se sídlem Spálená 21, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. 0 Nt 1309/2010 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. 44 To 354/2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 8 odst. 2 a 5 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu, bylo usnesením Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV ze dne 19. 3. 2010 ČTS: OKFK-61/TČ-2010-200206 zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Skutkovou podstatu uvedeného trestného činu měl stěžovatel (zkráceně řečeno) naplnit tím, že v období od 20. 2. 2010 do 18. 3. 2010 vyvolal několik jednání s poškozeným Z. Š., majitelem společnosti Palmerston, s. r. o., při nichž způsobem v citovaném usnesení podrobně popsaným předstíral, že jej posílá osoba z Úřadu Městské části Praha 3, s tím, že poškozenému nabídl, že za úplatek 3.000.000,- Kč je schopen ovlivnit rozhodnutí odboru výstavby Úřadu Městské části Praha 3 a zařídit prodloužení užívání dočasné stavby, kterou má společnost Palmerston v nájmu, přičemž stěžovatel na výkon úřední osoby neměl ve skutečnosti žádný vliv.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 3. 2010 bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatel bere do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) tr. řádu. Stížnost stěžovatele byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2010 jako nedůvodná dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta. Navzdory svým opakovaným žádostem o propuštění na svobodu byl stěžovatel na základě dalších rozhodnutí obecných soudů ve vazbě ponechán až do 14. 9. 2010, kdy byla vazba nahrazena zárukou ve výši 3,000.000,- Kč. Následně byla státním zástupcem na stěžovatele podána u příslušného soudu obžaloba pro pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr, zákoníku k §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 3 byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Následně, na základě stížnosti, Městský soud v Praze usnesení obvodního soudu zrušil a sám rozhodl tak, že se dle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nepřijímá písemný slib, podle §73 odst. 1 písm. c) se zamítá návrh na vyslovení dohledu probačního úředníka a podle §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu se stížnost zamítá, neboť i nadále u stěžovatele trvá vazební důvod dle §67 písm. a) tr. řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že u něj není dána žádná konkrétní skutečnost, která by odůvodňovala obavu, že uprchne nebo se bude skrývat. Podle jeho názoru je odůvodnění vazebních důvodů zcela nedostatečné a formální. Stěžovatel rovněž namítá místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 3.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod k zásahu neshledal.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že posouzení nezbytnosti uvalení vazby na obviněného v trestním řízení spadá v zásadě do výlučné pravomoci obecných soudů; do příslušných úvah ohledně existence vazebních důvodů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec anebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním nesouladu s kautelami vyplývajícími z ústavního pořádku (srov. např. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, nejnověji viz např. závěry vyjádřené v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3426/10 či IV. ÚS 3446/10; všechna rozhodnutí jsou dostupná v on-line databázi rozhodnutí NALUS). O takový případ však v projednávané věci nejde.
Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto ,,konkrétních skutečností" je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, přičemž je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.
Pokud jde o konkrétní zkoumaný případ, posuzovaný v souladu se shora uvedenými obecnými zásadami a judikaturou, dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele nedošlo.
Obecné soudy se při aplikaci norem jednoduchého práva nedopustily zjevných pochybení, jež by musely vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. Obecné soudy v projednávané věci poukázaly na vysokou závažnost trestné činnosti, pro niž je stěžovatel stíhán. Pro závěr o nezbytnosti tzv. vazby útěkové dle §67 písm. a) tr. řádu obecné soudy vycházely z poznatků policie o tom, že stěžovatel velmi často cestuje do bližší i vzdálené ciziny, zatímco v České republice se zdržuje spíše jen přechodně.
Pro posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí je podstatný logicky a srozumitelně odůvodněný závěr obecných soudů v napadených rozhodnutích o vyšší míře pravděpodobnosti, že se stěžovatel vycestováním do ciziny bude snažit trestnímu stíhání vyhýbat. Soudy poukázaly na to, že stěžovatel má díky svým bohatým osobním a podnikatelským kontaktům vytvořeno v zahraničí rozsáhlejší zázemí, přičemž v České republice čelí závažným a opodstatněným obviněním a hrozbě vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Ústavní soud musí zdůraznit, že usnesením sp. zn. III. ÚS 1475/10 odmítl ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí o vzetí do vazby pro její zjevnou neopodstatněnost. V citovaném usnesení vyložil důvody, pro něž je vazba stěžovatele, odůvodněná dle §67 pís,. a) a b) tr. řádu, z ústavně právního hlediska přijatelná. V nyní projednávaném případě stížnostní soud rozhodl, že stěžovatele je nutno ve vazbě ponechat již pouze z důvodu dle §67 písm. a) tr. řádu, neboť koluzní důvod vazby odpadl.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti zmínil, že i přes jeho návrh se nekonal osobní výslech před soudem stížnostním, je třeba poznamenat, že již ustálené judikatuře Ústavního soudu, týkající se slyšení před soudem rozhodujícím o vazbě, odpovídá skutečnost, že rozsáhlý osobní výslech stěžovatele provedl soud rozhodující v I. stupni, když státní zástupkyně jeho žádosti o propuštění z vazby nevyhověla. Městský soud v Praze odmítnutí návrhu stěžovatele na osobní výslech v napadeném usnesení řádně odůvodnil a jeho odůvodnění lze považovat za dostatečné.
Ústavnímu soudu nezbývá než opětovně zdůraznit, že na odůvodněnost vazebních rozhodnutí i rozhodnutí o dalších zajišťovacích institutech dle trestního řádu nelze vznášet přemrštěné nároky v okamžiku, kdy věc je teprve ve stadiu vyšetřování a dílčí skutková zjištění se mohou upřesňovat a měnit.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu