ECLI:CZ:US:2011:2.US.2327.11.1
sp. zn. II. ÚS 2327/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KAPKA ROSY, s. r. o., IČ: 27466060, se sídlem generála Svobody 97, 533 51 Pardubice, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem v Pardubicích, Zelená 267, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. 4. 2011 č. j. 23 Co 158/2011-78, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky Pardubice, jako účastníka řízení, a obce Valy, se sídlem Valy, Veselská 100, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích. Ten jím jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 11. 2010 č. j. 5 C 99/2010-58 ve výroku o nákladech řízení (ad II), podle něhož měla stěžovatelka uhradit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 39.504,- Kč. Stěžovatelka dovozuje, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka vedla jako žalobkyně proti vedlejší účastnici spor o peněžité plnění představující náhradu škody odpovídající zbytečně vynaloženým výdajům na nerealizovaný projekt chráněného bydlení. K jeho uskutečnění získala v roce 2005 stěžovatelka darem od Občanského sdružení SKP Centrum nemovitosti v katastrálním území Valy nad Labem, jež toto sdružení v roce 2003 nabylo na základě smlouvy o bezplatném převodu pozemků od obce Valy - vedlejšího účastníka řízení. Tato smlouva mezi obcí a občanským sdružením byla následně shledána ex tunc neplatnou pro neschválení převodu majetku zastupitelstvem vedlejšího účastníka řízení. V mezidobí, tedy v letech 2005 až 2008, kdy byla jako vlastník nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí, stěžovatelka vynaložila prostředky na poradenství související s projektem, architekta, znalecké posudky, darovací daň a daň z nemovitosti, geometrický plán a další položky, a to v celkové výši odpovídající žalované částce. Okresní soud výše zmíněným rozsudkem žalobu zamítl, neboť vedlejší účastník důvodně vznesl námitku promlčení. Současně v rozsudku vyložil, že ani jinak by nemohla být žaloba úspěšná, neboť nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou na straně stěžovatelky a protiprávním jednáním vedlejšího účastníka. Uvedené finanční prostředky navíc stěžovatelka vynakládala v době, kdy za její účasti probíhal soudní spor, v němž se platnost smlouvy o převodu nemovitostí řešila. O nákladech řízení rozhodl okresní soud dle zásady úspěchu ve věci. Výrok o nákladech řízení stěžovatelka napadla neúspěšně odvoláním; krajský soud jej usnesením nyní napadeným vyhodnotil jako nedůvodné. S odvoláním na ustálenou judikaturu konstatoval, že pro rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je základní zásadou zásada úspěchu ve věci. S tvrzenou existencí okolností hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů nesouhlasil a odkaz stěžovatelky na §150 občanského soudního řádu nepovažoval za důvodný. Stěžovatelka podle odvolacího soudu řízení vyvolala, a je proto také povinna snášet následky vyneseného rozhodnutí. Vůči žalovanému vedlejšímu účastníku by se naopak jevilo jako nepřiměřené žádat, aby náklady na právní pomoc své advokátky nesl ze svého.
Stěžovatelka je přesvědčena, že rozhodnutí je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Připomíná nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/07, kde bylo řečeno, že ustanovení §150 občanského soudního řádu se aplikuje tehdy, je-li nespravedlivé, aby účastník, důvodně hájící svá práva, obdržel náhradu nákladů, které za tím účelem vynaložil. Rozhodnutí o nákladech se jeví spravedlivým především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, chováním účastníků v tomto stádiu či okolnostmi uplatnění nároku. Podle stěžovatelky nevzal krajský soud tato kritéria vůbec do úvahy. K marnému vynaložení financí stěžovatelkou došlo v důsledku hrubého pochybení vedlejšího účastníka spočívajícího v porušení pravidel o nakládání s nemovitým majetkem. Stěžovatelka dále nesledovala nějaký podnikatelský záměr, ale měla za cíl vybudovat zařízení pro mentálně postižené osoby. Konečně stěžovatelka zpochybňuje argument odvolacího soudu, že bylo třeba přihlížet i k právní formě stěžovatelky, která je obchodní společností; společnost s ručením omezeným lze totiž zakládat i za jiným účelem než je podnikání, což je i případ stěžovatelky. Konečně se odvolací soud nijak nezabýval možností nepřiznat vedlejšímu účastníku právo na náhradu nákladů řízení jen z části.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03; N 69/33 SbNU 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307). Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Jinak řečeno, konkrétní rozhodnutí obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení věcně přezkoumá Ústavní soud tehdy, jsou-li zde - prima facie - zjevné indicie, že mohlo být dotčeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. V takovém případě se nejedná o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, pročež se uplatňuje zásada, že o protiústavní výsledek jde toliko tehdy, je-li tento výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Tyto "kvalifikované vady" musí navíc dosáhnout značné intenzity, aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Stran přezkumu aplikace §150 o. s. ř. je postoj Ústavního soudu ještě rezervovanější. Ta totiž závisí na výkladu "důvodů hodných zvláštního zřetele", který leží v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu. Užití citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, v konkrétním řízení zcela přísluší soudům obecným. Ty nejlépe znají konkrétní okolnosti daného případu, a proto je především jejich věcí, zda využijí možnosti dané uvedeným ustanovením či nikoli. Povinností soudu, která má ústavněprávní reflexi, je samozřejmě své rozhodnutí náležitě odůvodnit. Ústavní soud pak pouze posuzuje, zda se taková úvaha soudu opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci. Do konkrétního hodnocení toho, zda v dané věci bylo správné obecnou povinnost k náhradě nákladů procesně úspěšnému účastníku moderovat či nikoliv, však Ústavní soud vstupovat zásadně nemůže a nebude.
Obecný soud má své rozhodnutí odůvodnit se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní. Soud v takové situaci hodnotí nejen majetkové, sociální a osobní poměry, ale přihlíží i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 801/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Je zřejmé, že přísnější kritéria budou kladena na rozhodnutí, v nichž byl §150 o. s. ř. aplikován, než na ta, kde se toho neúspěšný účastník jen marně dožadoval. To odpovídá úpravě pravidel rozhodování o nákladech řízení, když aplikace soudcovského moderačního práva je - tedy v civilních sporech - výjimkou ze zásady procesního úspěchu ve věci. Z tohoto pohledu dle Ústavního soudu napadené usnesení, byť jsou závěry vážící se ke konkrétním okolnostem případu dosti stručné, obstojí. Odvolací soud konstatoval, že podmínky pro výjimečnou aplikaci §150 o. s. ř. v daném řízení naplněny nebyly, neboť to neodůvodňovaly ani okolnosti související s uplatněním nároku ani okolnosti související s jednáním účastníků. Zohlednil rovněž právní formu stěžovatelky. I když proti tomuto kritériu se stěžovatelka brání, Ústavní soud jí přisvědčit nemůže. Ačkoliv stěžovatelka nepodnikala a podnikat nehodlá, na právnické osoby obecně lze klást přísnější nároky stran posuzování odpovědnosti za výsledek sporu a ani dopady nákladového výroku do "osobních" a majetkových poměrů právnické osoby (přinejmenším v relaci tohoto konkrétního sporu) objektivně nemohou být tak zásadní. Rovněž nelze souhlasit s argumentem stěžovatelky, že v nákladovém výroku se měl odrazit fakt, že k marnému vynaložení žalované sumy došlo hrubým porušením zákona ze strany vedlejšího účastníka. V odůvodnění rozsudku okresního soudu je podrobně vysvětleno, proč mezi výdaji stěžovatelky a jednáním (resp. opomenutím obce) není právně relevantní souvislost, a taktéž z jeho obsahu plyne, že některé položky může stěžovatelka nárokovat jiným postupem.
Ústavní soud tak uzavírá, že krajský soud vynesením napadeného rozhodnutí do základních práv stěžovatelky nezasáhl. Ústavní stížnost proto posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2011
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu