ECLI:CZ:US:2011:2.US.2330.11.1
sp. zn. II. ÚS 2330/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. srpna 2011 v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. A. L., zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, 180 00 Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011 č.j. 22 Cdo 31/2009-117 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 27. 8. 2008 č.j. 30 Co 280/2008-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující po odstranění vad i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), základního práva na ochranu majetku garantovaného čl. 11 Listiny a zprostředkovaně i práva na ochranu rodinných vztahů dle čl. 32 Listiny.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 29. 4. 2008 č.j. 10 C 302/2007-64 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že je vlastnicí předmětného pozemku v České Lípě. Krajský soud rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil, avšak z jiného důvodu. Dospěl totiž k závěru, že "uplatněný nárok neplyne ze žalobního tvrzení, když podle hmotného práva jde o nárok ze společného jmění manželů. Žalobkyně se z žalobních tvrzení nemůže domáhat svého výlučného vlastnictví, a to ani za předpokladu, že by byla prokázána její tvrzení ohledně dobré víry. Proto se odvolací soud nezabýval hodnocením provedených důkazů okresním soudem a neprovedl navrhované důkazy." Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem zamítnuto. Procesní námitka stěžovatelky, že se jí nedostalo poučení podle příslušných ust. o. s. ř., nebyla podle dovolacího soudu namístě, neboť k zamítnutí žaloby v případě správnosti právního názoru odvolacího soudu nebylo třeba, aby stěžovatelka uvedla další tvrzení či navrhla další důkazy. Žalobu bylo totiž možno zamítnout již na základě skutkového vylíčení případu stěžovatelkou a jejího žalobního návrhu. O tom, že žalobě na určení nebylo lze dle hmotného práva vyhovět, přitom odvolací soud stěžovatelku poučovat nemohl. Nejvyšší soud upozornil na to, že s ohledem na jeho ustálenou judikaturu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za překvapivé. K závěru, že se stěžovatelka nemohla domáhat svého výlučného vlastnictví, ale že jde o nárok ze SJM, dospěl odvolací soud na základě převzatého skutkového stavu. Jeho právní názor je správný proto, že stěžovatelka "netvrdila, že by sporný pozemek nabyla některým ze zákonem stanovených způsobů, kdy jeden z manželů při nezúženém SJM může nabýt majetek do nikoli společného, ale výlučného vlastnictví." Naopak pozemek využívala jako společnou věc vydraženou jejím manželem. Drží-li jeden z manželů v dobré víře určitou věc patřící dle způsobu jejího nabytí do SJM, přichází v úvahu vydržení věci jen do společného jmění manželů. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že v jiném řízení, jehož se zúčastnil jen manžel stěžovatelky, bylo rozhodnuto, že vlastníkem předmětné věci je třetí osoba. Byť odvolací soud svůj právní názor blíže nerozvedl, resp. neuvedl k němu více přesvědčivých důvodů, nejde o vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřovala v porušení zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Krajský soud zhodnotil věc diametrálně odlišně až před vyhlášením rozhodnutí o odvolání, tedy za situace, kdy možnost stěžovatelky přizpůsobit mu svůj procesní postup byla vyloučena nebo podstatně ztížena mezemi přezkumu rozhodnutí i omezením nových tvrzení a důkazů v odvolacím řízení. Šlo tak podle jejího názoru o odnětí soudní instance a omezení možnosti před soudem jednat. Dovolací soud pochybení odvolacího soudu nenapravil a nezabýval se též otázkami, které stěžovatelka formulovala ve svém dovolání. Stěžovatelka též namítala, že výklad skutkového stavu byl nesprávný. Názor obecných soudů, že stěžovatelka mohla odvozovat svou dobrou víru a uplatňovat jakákoliv práva pouze v režimu SJM, nemá podle jejího názoru oporu v žádném právním předpisu. Dobrá víra stěžovatelky založená na řádném nabývacím titulu byla podle jejího názoru dána. Postupem obecných soudů nebyl též naplněn požadavek na poskytnutí srovnatelné ochrany práva nabytého v rámci manželství s obdobnými majetkovými vztahy.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že v rozhodnutí obecných soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatelky. Byť se Ústavní soud ne zcela ztotožňuje s dovolacím soudem v tom, jak úzce interpretoval institut "překvapivého rozhodnutí", ve vztahu k právě projednávané věci jsou ale argumenty Nejvyššího soudu zcela přiléhavé, a proto Ústavní soud nevidí důvod ke svému zásahu. Závěr, ke kterému obecné soudy dospěly, totiž že v dané kauze bylo vyloučeno, aby vlastnictví k věci vydržením mohl nabýt jen jeden z manželů, a proto se stěžovatelka svého výlučného vlastnictví vůbec nemohla domáhat, neboť dle hmotného práva šlo o nárok ze SJM, lze z hlediska ústavnosti aprobovat. Postup obecných soudů nelze označit za svévolný, a tak Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že napadená rozhodnutí nebyla ve svém důsledku způsobilá zasáhnout do základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2011
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu