ECLI:CZ:US:2011:2.US.2332.11.1
sp. zn. II. ÚS 2332/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Mgr. H. N., zastoupené Mgr. Martinem Greplem, advokátem se sídlem Sokolská 986/3, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č. j. 29 T 1/2011-1564 ze dne 28. 4. 2011 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 30/2011-1628 ze dne 30. 5. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že postupem obecných soudů bylo neoprávněně zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, zejména práva na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu dle čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud z připojeného listinného materiálu zjistil, že stěžovatelka je stíhána (dne 8. 3. 2011 byla podána již obžaloba) pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a pro trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 trestního zákona, jichž se měla dopustit tím, zkráceně řečeno, že počátkem listopadu 2009 v Přerově neoprávněně vnikla do rodinného domu svého bývalého manžela M. N., jehož v prostorách domu v úmyslu usmrtit ho společně se svým synem P. N. fyzicky napadli, jakož i jeho manželku Z. N., a způsobili jim smrtelná zranění, kterým poškození podlehli, a poté těla poškozených ukryli na neznámém místě. V této souvislosti Okresní soud v Olomouci usnesením sp. zn. 0 Nt 522/2010 ze dne 24. 3. 2010 rozhodl o vazebním omezení stěžovatelky z důvodů uvedených v §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
Otázkou dalšího trvání vazby stěžovatelky se posléze orgány činné v trestním řízení zabývaly periodicky, mimo jiné i v ústavní stížností napadeném usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též "vrchní soud") č. j. 1 To 30/2011-1628 ze dne 30. 5. 2011, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatelky (a spoluobžalovaného P. N.) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále též "krajský soud") č. j. 29 T 1/2011-1564 ze dne 28. 4. 2011 o ponechání stěžovatelky (a spoluobžalovaného P. N.) ve vazbě podle §67 písm. a) trestního řádu.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka jednání, které je jí kladeno za vinu, popírá, podle jejího názoru se důkazní situace ve vztahu k její osobě od okamžiku zahájení trestního stíhání nijak nezměnila, respektive po zajištění znaleckého posudku z oboru kybernetika a po provedené analýze DNA testů došlo k oslabení důkazní situace ve vztahu k hlavnímu podezřelému P. N. a tím de facto i k její osobě, což obecné soudy nereflektovaly. Stěžovatelka podle svých slov opakovaně žádala o stanovení přesného množství krve zajištěné z krevních stop na místě činu, ze kterého by bylo možné určit, zda k trestnému činu došlo či nikoliv, nebyla však vyslyšena. Dále stěžovatelka zpochybňuje důkazní přípustnost pachových stop, kdy vznáší námitky proti způsobu, jakým mělo dojít k jejich zajištění na místě činu, i k procesu odběru pachových srovnávacích vzorků od obou obžalovaných, přičemž tvrdí, že nelze objektivně vyloučit manipulaci s těmito vzorky, případně vytvoření tzv. nepravého spojovacího pachu. Samotné pachové stopy jsou podle stěžovatelky navíc v rámci rozhodování o vazbě "přeceňovány", přestože tyto svědčí pouze o tom, že se na místě činu nacházela, ne však, co zde dělala, tedy zda se dopustila trestného činu kladeného jí za vinu. Závěrem se stěžovatelka ohrazuje proti nedostatečnému odůvodnění napadených rozhodnutí, která jsou podpořena stále se opakující argumentací založenou na absenci sociálních vazeb stěžovatelky, ohrožení vysokou trestní sazbou, obavou z útěku apod., ovšem bez uvedení relevantních skutečností.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci musí svědomitě posoudit, zda vazba je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro aplikaci ustanovení §67 trestního řádu, resp. jeho výklad, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria; ta je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a inidividualizované věci. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 88, str. 145).
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce napadená rozhodnutí, nicméně vytýkané porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal.
Podle rozhodujících orgánů dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají znaky žalovaných trestných činů a existuje důvodné podezření, že stěžovatelka se tohoto stíhaného jednání dopustila. Bylo-li ze strany obžalovaných zpochybňováno, zda došlo k usmrcení poškozených, k tomu zejména krajský soud poznamenal, že oba poškození se dlouhodobě pohřešují, ačkoliv k jejich nalezení bylo orgány činnými v přípravném řízení vyvinuto značné úsilí. V neprospěch alternativy, že by poškození mohli být naživu, svědčí jednak absence provozu na jejich telefonních přístrojích a dále výsledky ohledání místa činu, které ve spojitosti s provedenými kriminalistickými expertizami vedou k závěru o násilném usmrcení obou poškozených. Spojitost stěžovatelky s tímto skutkem je pak dovozována z vyhodnocených biologických pachových stop nalezených na místě činu a dalších stop jako nález klíčů poškozené a sportovní tašky, s krevní stopou pocházející od poškozeného, v domě, který obývala stěžovatelka.
S ohledem na námitky stěžovatelky je nutno připomenout, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině a trestu. Obecné soudy v této fázi trestního řízení nemohou hodnotit ve věci doposud opatřené důkazy jako soudy rozhodující o meritu věci a tím předjímat konečné rozhodnutí, nýbrž hodnotí ve věci doposud shromážděné důkazy pouze pro účely rozhodování o vazbě, při němž postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti závěru o spáchání trestného činu. Při posuzování nezbytnosti dalšího trvání vazby pak soudy zkoumají, zda je prováděným dokazováním, resp. řízením, důvodnost prve uvedeného podezření posilována, resp. zda není oslabována, to vše je opět vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti, nikoli jistoty. Otázku viny stěžovatelky, o níž nejsou důvodné pochybnosti, a uložení případného trestu obecné soudy váží až v rámci meritorního rozhodnutí. Do stadia hlavního líčení spadá i přezkum procesní a věcné správnosti jednotlivých důkazních prostředků. V daném ohledu tedy obecné soudy postupovaly ústavně souladným způsobem. To, že stěžovatelka hodnotí shromážděné důkazy jinak než obecný soud, není přitom samo o sobě způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny.
Pokud jde o tzv. útěkovou vazbu, poskytuje ustanovení §67 písm. a) trestního řádu soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze přitom zpravidla úplně, respektive objektivně verifikovatelně. Měl-li by proto být namístě ve smyslu ústavněprávním úsudek o nesprávnosti právního závěru, zda se stěžovatelka ponechává ve vazbě, muselo by být zjevné, že rozhodující soud bral do úvahy skutečnosti, které jsou pro posouzení dané právní otázky objektivně zcela irelevantní, respektive byly brány v potaz skutečnosti neúplné, a skutečnosti zjevně relevantní byly opomenuty, případně jim nebyla věnována adekvátní pozornost. Takový závěr nicméně z odůvodnění napadených usnesení nevyplývá. Existenci vazebního důvodu dle ustanovení §67 odst. a) trestního řádu obecné soudy dovozovaly jak z hrozby vysokého trestu odnětí svobody, tak i dalších konkrétních okolností vypovídajících o poměrech stěžovatelky. Obecné soudy koncipovaly své úvahy ve věcné souvislosti s trestnými činy, z jejichž spáchání je stěžovatelka obviněna, respektive nyní již obžalována, kdy v případě vraždy dle §219 odst. 2 písm. a) trestního zákona se jedná o zvlášť závažný úmyslný trestný čin, za který trestní zákon stanoví velmi citelný trest odnětí svobody v rozmezí dvanácti až patnácti let či dokonce výjimečný trest, tedy již samotná spodní hranice trestní sazby, kterou je stěžovatelka ohrožena, odpovídá výkladu zákonné podmínky hrozby vysokým trestem podle §67 písm. a) trestního řádu. Důvodnost trvání útěkové vazby obecné soudy dále založily na argumentaci, že oba obžalovaní nemají zásadnější osobní, pracovní a ani jiné vazby k místu bydliště, což je v případě stěžovatelky umocňováno skutečností, že tato byla vystěhována z nemovitosti, kterou obývala. Podle obecných soudů přitom stěžovatelka nepředložila žádné "silné důvody", jež by byly s to existenci vazebního důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu eliminovat.
Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že dotčené orgány činné v trestním řízení interpretovaly a aplikovaly trestní zákon a trestní řád ústavně právně konformním způsobem. Z usnesení obecných soudů je patrné, že byly velmi pečlivě zhodnoceny všechny relevantní skutečnosti vedoucí k obavě, že by se stěžovatelka mohla zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení §67 písm. a). Obecné soudy se rovněž neopomněly zabývat splněním podmínek pro prodloužení vazby dle ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu, své stanovisko v této věci posléze přezkoumatelným způsobem odůvodnily, čímž dostály požadavkům uvedeným v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu i mezím zásad a judikatury existujících pro daný vazební důvod. Jejich postupu tak nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu