ECLI:CZ:US:2011:2.US.2352.11.1
sp. zn. II. ÚS 2352/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti státního podniku Lesy České republiky, s.p., se sídlem Hradec Králové, Přemyslova 1106, zastoupeného JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 12, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2011 č.j. KSBR 39 INS 228/2011-B-44, spojeném s návrhem na zrušení ustanovení §26 věta druhá zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byl v daném insolvenčním řízení ustanoven zvláštní insolvenční správce; tím měla být porušena ustanovení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy, ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy. Pro rozpor s ustanoveními čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 13 Úmluvy připojil stěžovatel ke své ústavní stížnosti návrh na zrušení ustanovení §26 věta druhá zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatuje, že dne 23. 6. 2011 podal proti ústavní stížností napadenému usnesení krajského soudu odvolání, o němž nebylo v době podání ústavní stížnosti odvolacím soudem rozhodnuto.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.
Jinými slovy řečeno, jakkoli mohou být namístě pochybnosti o efektivitě aplikace §26 insolvenčního zákona na posuzovanou věc, otevřel-li stěžovatel svým odvoláním prostor pro přezkum napadeného usnesení v rámci soustavy obecných soudů, nemůže se Ústavní soud k dané problematice meritorně vyjadřovat, dokud nebude odvolacím soudem rozhodnuto o stěžovatelově opravném prostředku. Stěžovatel ostatně již samotným podáním předmětného odvolání vyjadřuje přesvědčení (a to vyplývá rovněž z určitých pasáží ústavní stížnosti), že tvrzené pochybení krajského soudu by mělo být zhojitelné (aplikací §26 insolvenčního zákona) v rámci obecného soudnictví. Nestane-li se tak, bude stěžovateli dána možnost brojit nikoliv pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž případně napadnout i ústavnost - v tu chvíli již aplikovaného - ustanovení §26 insolvenčního zákona. Pouze na okraj přitom postačí připomenout, že ve stadiu podání posuzované ústavní stížnosti by bylo řízení v režimu tzv. konkrétní kontroly ústavnosti pojmově vyloučeno, neboť ustanovení §26 insolvenčního zákona nebylo v dané věci - dosud - obecnými soudy aplikováno (resp. interpretováno - viz doktrína přednosti ústavně konformního výkladu).
Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě je ústavní stížnost nepřípustná dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, aniž by její odmítnutí mohlo představovat denegatio iustitiae, či tvořit jakoukoliv překážku budoucího postupu stěžovatele u obecných soudů.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu; odmítnut vzhledem k tomu musel být i stěžovatelův návrh na zrušení ustanovení §26 insolvenčního zákona, jenž sdílí osud ústavní stížnosti, s níž byl spojen.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu