ECLI:CZ:US:2011:2.US.2359.10.2
sp. zn. II. ÚS 2359/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Františka Duchoně v právní věci společnosti Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s., se sídlem Klatovy, Za tratí 602, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem Praha 2, Londýnská 674/55, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010 č. j. 5 Cmo 80/2010-1844 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2010 č. j. 53 Cm 95/2005-1601, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů s tvrzením o porušení ústavních práv zakotvených v čl. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak uvedla v odůvodnění své ústavní stížnosti, již mnohokrát se domáhala ochrany svých práv i u Ústavního soudu. Dosud nebyla úspěšná, avšak je přesto přesvědčena, že její postup je legitimní. Dle jejího názoru by Ústavní soud neměl přehlédnout soustavnost, s jakou je stěžovatelce soudy zakazováno konání valné hromady, v jejímž důsledku za dobu pěti let nebylo valné hromady, jež by nebyla zakázána. Těmito zákazy je přitom stěžovatelce znemožněno přijímat důležitá rozhodnutí vyhrazená pouze valné hromadě a akcionáři společnosti nemohou řádně vykonávat svá práva, což znamená faktické omezení obchodovatelnosti akcií a snížení jejich tržní hodnoty. Stěžovatelka poukázala na rozhodovací praxi Ústavního soudu o ústavních stížnostech proti předběžným opatřením a namítala, že ani Ústavní soud způsobilost předběžných opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení v určitých případech nevyloučil. Pokud Ústavní soud odmítá její ústavní stížnosti s tím, že rozhodnutím o předběžném opatření není prejudikován konečný výsledek ve sporu, pak stěžovatelka namítla, že tento argument není v jejím případě příhodným, neboť není účastníkem soudního řízení o věci, rozhodnutí o věci nemůže ovlivnit a koneckonců pro ni ani nemá význam. Městský soud v Praze v řízení o vydání akcií straní žalobkyni společnosti PRAGUE ASSOCIATES (CYPRUS) LIMITED, když vychází pouze z jejích tvrzení a ostatní, jejichž práva jsou dotčena, nemají možnost, aby se relevantním způsobem vyjádřili a uplatnili svá práva. Konečně i odvolací soud svým postupem porušuje právo stěžovatelky na účinný opravný prostředek proti soudním rozhodnutím, protože svévolně odmítá řádně přezkoumat rozhodnutí soudu prvého stupně, navíc rozhoduje v časovém horizontu měsíců, zatímco soud prvého stupně musí rozhodnout do sedmi dnů.
Z přiložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní sodu zjistil, že Městský soud v Praze nařídil napadeným usnesením předběžné opatření, kterým stěžovatelce zakázal konat svolanou náhradní valnou hromadu společnosti svolanou na den 22. 1. 2010 do sídla této společnosti podle ustanovení §102 o. s. ř. a §169 odst. 2 o. s. ř. (bod 1 výroku), a Mgr. M. N. zakázal zahájit tuto náhradní valnou hromadu společnosti a vykonávat funkci jejího předsedy (bod 2 výroku). O odvolání stěžovatelky a žalovaného Ing. K. B. rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením tak, že odvolání odmítl s odůvodněním, že odvolání proti bodu 2 výroku je subjektivně nepřípustné, neboť tímto rozhodnutím nebyly stěžovatelce uloženy žádné povinnosti, a proto ani nemohlo dojít k žádné újmě na jejich právech. Pokud šlo o odvolání směřující proti bodu 1 výroku napadeného usnesení, odvolací soud konstatoval, že účinky opakovaně nařizovaných předběžných opatření jsou vždy omezeny na jeden den a vztahuje-li se zákaz určitého jednání, které je předmětem předběžného opatření, na takto vymezený časový úsek, pak jeho uplynutím zákaz zanikne; v době rozhodnutí odvolacího soudu tedy nebylo nic, co by mohlo být předmětem přezkumu.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. č. 83 Ústavy) a jako takový má přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit, neboť při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem.
Ústavního soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že její ústavní stížnost je z části návrhem podaným osobou zjevně k tomu neoprávněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a z části návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Provedenou lustrací a následnou komparací návrhů podaných u Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka podala k Ústavnímu soudu již dříve více jak desítku ústavních stížností, kterými brojila proti předběžným opatřením vydávaným Městským soudem v Praze v rámci řízení vedeným pod sp. zn. 53 Cm 95/2005, jimiž tento soud opakovaně zakázal konat svolané náhradní valné hromady společnosti. Tato rozhodnutí soudu prvého stupně byla vždy také následně potvrzena Vrchním soudem v Praze. Stěžovatelce bylo tedy nepochybně známo, že Ústavní soud se obsahově i právně shodnou problematikou se stejným okruhem účastníků již zabýval a že také vždy její ústavní stížnost musel odmítnout. Stěžovatelka přesto uplatnila za stejné situace nyní projednávanou ústavní stížnost. Zřejmě s představou, že Ústavní soud své závěry ve vztahu ke stěžovatelce přehodnotí a napadená rozhodnutí zruší. Je třeba podotknout, že stěžovatelka téhož dne podala spolu s projednávanou ústavní stížností další dvě obsahově totožné ústavní stížnosti. V obou případech již Ústavní soud usnesením ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. III. ÚS 2358/10 a usnesením ze dne 3. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2360/10 (dostupná in http://nalus.usoud.cz ) rozhodl tak, že ústavní stížnost odmítl z části jako návrh podaný osobou zjevně k tomu neoprávněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a z části jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Závěry učiněné v uvedených usneseních jsou plně použitelné i na projednávanou věc, Ústavní soud na nich setrval, nemíní se ani v nyní projednávané věci od nich odchylovat a pro stručnost na ně v projednávané věci plně odkazuje.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud pouze podotýká, že se zabýval i námitkou soustavného zakazování konání valných hromad svolávaných stěžovatelkou, kdy tento stav údajně trvá po dobu pěti let a ve svém důsledku brání výkonu akcionářských práv. Jak si Ústavní soud ověřil (viz Obchodní rejstřík a Sbírka listin Ministerstva spravedlnosti České republiky, Sbírka listin: Pekárny a cukrárny Klatovy a. s., dostupný v elektronické podobě in http://www.justice.cz), nezakládá se ovšem tvrzení stěžovatelky zcela na pravdě, neboť dne 31. 7. 2009, jakož i dne 6. 8. 2010 byly konány řádně svolané náhradní valné hromady stěžovatelky, na nichž byly schváleny všechny navrhované body programu, včetně účetních závěrek, rozdělení zisku a stanovení tantiém. K takové argumentaci stěžovatelky proto Ústavní soud nemohl ve svých úvahách o důvodnosti podané ústavní stížnosti přihlédnout.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl v části jako návrh zjevně neopodstatněný a v části jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou .
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu