ECLI:CZ:US:2011:2.US.236.11.1
sp. zn. II. ÚS 236/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti B. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Křižíkova 16, Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 44 A 29/2010-10 ze dne 14. 4. 2010 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ans 29/2010-54 ze dne 10. 11. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva domáhat se soudní ochrany ve věcech veřejné správy, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. 44 A 29/2010-10 ze dne 14. 4. 2010 byl jako nepřípustný, s odkazem na §114 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"), odmítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení vedeného u téhož soudu a zakončeného rozsudkem č. j. 44 Ca 22/2008-111 ze dne 2. 6. 2009, jímž soud rozhodl o zamítnutí žaloby na nečinnost ředitele gymnázia J. O., spočívající v nevydání rozhodnutí k žádosti navrhovatele o studijní rehabilitaci podle §18 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
Proti usnesení krajského soudu stěžovatel posléze uplatnil kasační stížnost, jež Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 3 Ans 29/2010-54 ze dne 10. 11. 2010 jako nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel projevuje nesouhlas se způsobem, jakým bylo rozhodnuto o jeho návrhu na obnovu řízení. Je přesvědčen o tom, že v daném případě nelze přípustnost návrhu posuzovat jen s ohledem na její vymezení v §114 soudního řádu správního, nýbrž je třeba ji posuzovat v poněkud širších souvislostech, kdy je především nutno dostát kautelám plynoucím z hlavy páté Listiny, resp. též Evropské úmluvy. Podle názoru stěžovatele "teleologický přístup k výkladu práva musí převážit nad čistě dogmaticky gramatickým výkladem tak, aby byl v maximální míře naplněn účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů, jímž je zmírnění křivd spáchaných předchozím režimem". V této souvislosti se stěžovatel dále dovolává specifičnosti věci řešené v průběhu předchozího řízení, v němž se domáhal studijní rehabilitace, přičemž svůj neúspěch v tomto řízení a současně i důvod pro obnovu řízení shledává v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, ze kterého obecné soudy tehdy vycházely. Odmítnutí přezkoumat zákonnost dříve vydaných rozhodnutí označuje pak stěžovatel za denegatio iustitiae a tím porušení shora citovaných práv.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu. To ovšem platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
V souzené věci jde o to, zda podaný výklad a aplikace zákonných ustanovení upravujících přípustnost návrhu na obnovu řízení dle soudního řádu správního nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 148, str. 471).
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně aprobovat, tedy že stěžovatelův návrh směřoval na obnovu řízení ve věci, kde ji procesní řád nepřipouští. Obnova řízení je v souladu s ním možná pouze proti rozsudkům o ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran a politických hnutí. Rozsudek, proti němuž stěžovatelův návrh na obnovu směřoval, byl vydán v řízení proti nečinnosti správního orgánu.
Domáhá-li se stěžovatel, s odkazem na obecné principy spravedlnosti vyplývající z Listiny a Evropské úmluvy, rozšíření přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku nad zákonný rámec, je na místě podotknout, že právo na mimořádný opravný prostředek není ústavně zaručeno. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve svém čl. 6 nenutí smluvní státy k vytváření odvolacích nebo kasačních soudů, resp. k zakotvení řádných a mimořádných opravných prostředků (s výjimkou práva na odvolání v trestním řízení dle čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), tento požadavek nevyplývá ani z Listiny. Pokud stát takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu zakomponuje, je soud povinen interpretovat a aplikovat podmínky přípustnosti tohoto prostředku tak, aby byly dodrženy maximy práva na spravedlivý proces, jinými slovy nemůže jej odmítnout, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady. V daném případě je však pravidlo přípustnosti obnovy ve správním soudnictví zcela jasné a jednoznačné, nedovoluje tudíž jiný výklad, než v projednávané věci učinily obecné soudy. Přijaté právní závěry soudy také náležitě odůvodnily, přičemž zejména Nejvyšší správní soud přesvědčivě reagoval na všechny argumenty stěžovatele.
Napadenými rozhodnutími obecných soudů tak nemohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, neboť stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem domáhal svého práva nejprve u krajského soudu a posléze i u kasačního soudu. Porušení citovaného článku nelze dovodit ze skutečnosti, že oba soudy návrhu stěžovatele nevyhověly. Z provedeného lustra Ústavní soud navíc zjistil, že stěžovatel rozhodnutí vydaná v předchozím řízení proti nečinnosti správního orgánu napadl samostatnou ústavní stížností, v níž uplatnil v podstatě totožnou argumentaci jako v návrhu na obnovu řízení a o níž nebylo dosud rozhodnuto.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu proto nezbylo než nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu