ECLI:CZ:US:2011:2.US.2384.08.1
sp. zn. II. ÚS 2384/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelů a) J. K. a b) H. S., obou právně zastoupených JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008 č. j. 22 Cdo 946/2005-270, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2004 č. j. 21 Co 392/2003-213 a Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 4. 2000 č. j. 8 C 1361/99-66, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a společnosti SPEL, spol. s.r.o., se sídlem v Kolíně, Havlíčkova 822, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní třída 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdili, že postup obecných soudů, na jehož základě došlo k tomu, že jejich žalobě a následně i jejich dovolání nebylo vyhověno, nelze z jejich strany hodnotit jinak, než jako postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody zakotvená v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 8 C 1361/99 Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem ze dne 8. 9. 2004 č. j. 21 Co 392/2003-213 potvrdil Krajský soud v Praze rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 4. 2000 č. j. 8 C 1361/99-66 v napadené části druhého výroku, jímž byla ve vztahu k prvé žalované AG. REMONTE, s.r.o., se sídlem v Praze 1, V Jámě 1 (dále jen "AG. REMONTE, s.r.o.") a druhé žalované SPEL, spol. s.r.o., zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení, že vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 5864 pro katastrální území a obec Kolín je společnost AG. REMONTE, s.r.o. Krajský soud v Praze rozhodoval napadeným rozsudkem poté, co jeho původní rozsudek ze dne 6. 12. 2000 č. j. 21 Co 510/2000-108, ve spojení s opravným usnesením ze dne 19. 2. 2003 č. j. 21 Co 510/2000-140, zrušil ve stejném rozsahu Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 29. 7. 2003 č. j. 22 Cdo 1180/2003-149, když konstatoval, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem může mít i osoba, která nebyla nebo není vlastníkem nemovitostí a která nechce být zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí, ale je osobou, pro kterou je určení vlastnického práva nutné z hlediska uplatnění jejích vykonatelných pohledávek cestou výkonu rozhodnutí prodejem těchto nemovitostí. To za předpokladu, že uspokojení vymahatelných pohledávek nemůže dosáhnout jiným procesním prostředkem - odpůrčí žalobou. Otázkou, zda společnost AG. REMONTE, s.r.o., učinila ve vztahu ke stěžovatelům (platný) právní úkon, kterým by zkrátila uspokojení vymahatelných pohledávek stěžovatelů, se odvolací soud nezabýval, proto mu věc vrátil k dalšímu řízení.
V nyní napadeném rozsudku Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že vlastnické právo Družstva Snaha, obuvnické družstvo v likvidaci, se sídlem v Kolíně (dále jen "Družstvo Snaha"), k předmětným nemovitostem se od počátku obnovilo tím, že Družstvo Snaha dopisem ze dne 25. 3. 1994 odstoupilo od kupní smlouvy ze dne 24. 11. 1993, kterou prodalo nemovitosti P. T. Ve vztahu mezi účastníky nastal stav, jakoby k uzavření kupní smlouvy vůbec nedošlo. Na tom nic nemohlo změnit ani to, že P. T., ještě před odstoupení Družstva Snaha od kupní smlouvy, nemovitosti prodal společnosti AG. REMONTE, s.r.o. kupní smlouvou ze dne 3. 12. 1993. Odvolací soud uvedl, že si je vědom nejednotnosti judikatury ohledně právních účinků odstoupení od smlouvy v případě, že v době uzavření kupní smlouvy do odstoupení od smlouvy nabyvatel převedl předmět smlouvy na třetí osobu. Podle odvolacího soudu však nebyla tato otázka pro posouzení vlastnického práva AG. REMONTE, s.r.o., k nemovitostem významná, neboť 15. 2. 1995 uzavřely AG. REMONTE, s.r.o., a Družstvo Snaha dohodu o narovnání, kterou mezi sebou narovnaly sporná práva z kupní smlouvy z 24. 11. 1993, uzavřené mezi Družstvem Snaha a P. T., z odstoupení Družstva Snaha od této smlouvy z 25. 3. 1994 a z kupní smlouvy z 3. 12. 1993, uzavřené mezi P. T. a AG. REMONTE, s.r.o. Odvolací soud neshledal žádnou vadu, která by způsobila absolutní neplatnost této dohody, k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Dohoda o narovnání podle odvolacího soudu ani nebyla právním úkonem, kterým by AG. REMONTE, s.r.o., zkrátila uspokojení pohledávek stěžovatelů. Obnovení vlastnického práva Družstva Snaha k nemovitostem bylo také konstatováno v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně rozsudkem ze dne 23. 9. 1994 č. j. 8 C 729/94-19 (který nabyl právní moci dne 20. 10. 1994), kde se Družstvo Snaha domohlo zrušení kupní smlouvy uzavřené 24. 11. 1993 s P. T., a v řízení vedeném týmž soudem pod sp. zn. 8 C 571/94 bylo rozsudkem ze dne 23. 9. 1994 č. j. 8 C 571/94-21 (který nabyl právní moci dne 26. 10. 1994) rozhodnuto tak, že kupní smlouva uzavřená 3. 12. 1993 mezi P. T. a AG. REMONTE, s.r.o., je vůči Družstvu Snaha právně neúčinná. Krajský soud v Praze musel k námitkám stěžovatelů konstatovat, že mu nepřísluší v tomto řízení přezkoumávat věcnou správnost rozsudku vydaných v těchto řízeních, a to s ohledem na jejich závaznost (§159 odst. 2 věty před středníkem o.s.ř.). Ze všech těchto důvodů Krajský soud v Praze nemohl dospět k závěru, že společnost AG. REMONTE, s.r.o., je vlastníkem předmětných nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 26. 6. 2008 č. j. 22 Cdo 946/2005-270, jímž dovolání stěžovatelů odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí v prvé řadě odkázal na již ustálenou judikaturu soudů v otázce účinků odstoupení od kupní smlouvy, k němuž došlo poté, co kupující již nemovitost prodal dalšímu nabyvateli (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 78/06, publikovaný pod č. 307/2007 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3177/2005, dostupný in http://nsoud.cz). Dovolací soud vycházel z toho, že na řádně nabyté vlastnické právo třetí osoby nemohou mít pozdější právní jednání mezi jeho předchůdci vliv; tudíž pouhé odstoupení od smlouvy mezi Družstvem Snaha a P. T. by nemohlo mít na mezitím nabyté vlastnické právo AG. REMONTE, s.r.o., vliv. Jak však dovolací soud konstatoval, nemohl přehlédnout rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 9. 1994 č. j. 8 C 571/94-21, kterým bylo vysloveno, že kupní smlouva uzavřená 3. 12. 1993 mezi P. T. a AG. REMONTE, s.r.o., je vůči Družstvu Snaha neúčinná, a dohodu o narovnání uzavřenou 15. 2. 1995 mezi zmíněným družstvem a AG. REMONTE, s.r.o., ve které se strany dohodly, že vlastníkem nemovitosti je Družstvo Snaha. Za této situace nebylo možné podle dovolacího soudu dovozovat, že by šlo v dané věci o zbavení vlastnického práva na základě úkonů jiných osob než vlastníka a že AG. REMONTE, s.r.o., je nadále vlastnicí sporných nemovitostí.
Stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. V jejím odůvodnění na prvém místě ozřejmili důvody, které je vedly k podání určovací žaloby ve prospěch společnosti AG. REMONTE, s.r.o. Uvedli, že do svého vlastnictví získali na základě restituce hotel Holub v katastrálním území obce Opočno, který na základě kupní smlouvy ze dne 11. 11. 1993 prodali společnosti AG. REMONTE, s.r.o., jež se zavázala zaplatit 8.000.000,- Kč v předem dojednaných splátkách. AG. REMONTE, s.r.o., prodala nemovitosti třetí osobě, aniž by stěžovatelům zaplatila kupní cenu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 9. 1997 č. j. 27 C 182/95-56, který nabyl právní moci 17. 2. 1998, bylo AG. REMONTE, s.r.o., uloženo, aby zaplatila každému ze stěžovatelů částku 3.000.000,- Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku z titulu dlužné kupní ceny. Platebním rozkazem téhož soudu ze dne 11. 8. 1998 č. j. 24 C 98/98-29 bylo AG. REMONTE, s.r.o., uloženo, aby zaplatila každému ze stěžovatelů další částku ve výši 1.000.000,- Kč s příslušenstvím. Přisouzené částky AG. REMONTE, s.r.o., stěžovatelům dosud nezaplatila, není solventní a stěžovatelé měli v úmyslu je vymoci cestou soudního výkonu rozhodnutí, a to nařízením prodeje sporných nemovitostí. Z uvedeného stěžovatelé v projednávané věci dovozovali svůj právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva, které jim umožní uspokojit své pohledávky za situace, kdy AG. REMONTE, s.r.o., sama se svého vlastnického práva nedomáhá. Stěžovatelé ve své argumentaci vycházeli z tvrzení, kterými zpochybňovali jako nezákonné rozsudky vydané v řízeních před Okresním soudem v Kolíně sp. zn. 8 C 571/94 a sp. zn. 8 C 729/94 s tím, že AG. REMONTE, s.r.o., jimi byla zbavena vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě špatného právního posouzení věci, a dovozovali, že následně uzavřena kupní smlouva mezi Družstvem Snaha a společností SPEL, spol. s.r.o., z roku 1995 je tak absolutně neplatná, neboť Družstvo Snaha nebylo v době převodu vlastníkem předmětných nemovitostí. Podle názoru stěžovatelů byla zcela jistě neplatná také dohoda o narovnání z 15. 2. 1995, kterou mezi sebou sjednali AG. REMONTE, s.r.o., a Družstvo Snaha. Stěžovatelé namítali, že touto dohodou nebylo narovnáno sporné vlastnické právo, když o něm bylo rozhodnuto soudem a mezi účastníky neexistovala žádná pochybná práva. Stěžovatelé vyjádřili nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že AG. REMONTE, s.r.o., dohodou o narovnání uznala vlastnické právo Družstva Snaha, neboť podle stěžovatelů nic takového výslovně v dohodě uvedeno není. Namítali, že v dohodě o narovnání je konstatováno složení splátky kupní ceny 3.000.000,- Kč na účet Družstva Snaha, ačkoli AG. REMONTE, s.r.o., od Družstva Snaha nic nekupovala a neuzavřela žádnou smlouvu. Soudy se také podle stěžovatelů nezabývaly tím, zda skutečně existovaly nějaké narovnané závazky mezi účastníky této dohody a co bylo míněno platbou 1.300.000,- Kč. To vše navíc za situace, kdy obecnými soudy nebyla ve smyslu stanoviska Ústavního soudu zkoumána dobrá víra "žalovaného". Z těchto důvodů stěžovatele uzavřeli, že si také rozhodnutí dovolacího soudu protiřečí a popírá judikaturu Ústavního soudu, tak i judikaturu soudu dovolacího.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, Nejvyšší soud, Krajský soud v Praze a Okresní soud v Kolíně, a vedlejší účastníky řízení, společnosti AG. REMONTE, s.r.o. a SPEL, spol. s.r.o., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud k věci samé odkázal zcela na odůvodnění ústavní stížností dotčeného usnesení s tím, že dle jeho názoru napadeným rozhodnutím neporušil práva stěžovatelů, která ve své ústavní stížnosti zmiňují.
Rovněž Krajský soud v Praze uvedl, že setrvává na stanovisku, které projevil výrokem napadeného rozsudku, a dále odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Okresní soud v Kolíně na prvém místě konstatoval, že z ústavní stížnosti lze obtížně dovodit, jaká základní práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem byla napadenými rozhodnutími porušena. Stěžovatelé sice citovali čl. 6 Úmluvy a čl. 90 Ústavy ČR, nicméně tyto se okresnímu soudu jevily jako nepřípadné, neboť byly bez zřetelného vztahu k argumentaci uvedené v textu stížnosti samotné. Podle okresního soudu se stěžovatelé ústavní stížností obrátili na Ústavní soud spíše jako na další instanci obecných soudů, než jako na orgán ochrany ústavnosti. Okresní soud vyjádřil stanovisko, že v projednávané věci bylo jednoduché právo aplikováno ústavně konformním způsobem a práva stěžovatelů nedošla újmě - i když ve sporu stěžovatelé nakonec neuspěli - což je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí, na něž okresní soud v dalším zcela odkázal. Závěrem okresní soud zdůraznil, že obecné soudy řešily věc vždy se zřetelem k judikatuře Ústavního soudu a opíraly o ni své právní závěry (viz také klíčová usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1180/2003-147 a č. j. 22 Cdo 946/2005-270).
Společnost SPEL, spol. s.r.o., ve svém vyjádření předeslala, že jí není z obsahu ústavní stížnosti zřejmé, v čem konkrétně bylo stěžovatelům upřeno právo na spravedlivý proces. Podle jejího názoru stěžovatelé za toto právo evidentně považují pouze takový výsledek řízení, který by jim umožnil uspokojení jejich nároků ze závazkového vztahu cestou určení předmětného vlastnictví na straně AG. REMONTE, s.r.o., na úkor vlastnického práva SPEL, spol. s.r.o. Stížností navrhovaný postup však považuje tato společnost za zneužití práv a svobod stěžovatelů způsobem zasahujícím do jejích práv garantovaných jí zejména čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Společnost SPEL, spol. s.r.o., poukázala na to, že není v žádném právním vztahu se stěžovateli a ani se společností AG. REMONTE, s.r.o., a proto se vůči ní nemohou domáhat svých práv žalobou dle §80 písm. c) o.s.ř.; mezi stěžovateli a společností AG. REMONTE, s.r.o., je v současné době pouze vztah obligační a práva z takového vztahu se mohou týkat pouze vztahu mezi nimi, neboť ani jednomu již nesvědčí ergo sum působící věcné právo. K tomu poznamenala, že v tomto případě na straně Družstva Snaha a AG. REMONTE, s.r.o., nebyly ani stěžovateli tvrzeny ani shledány jakékoli náznaky o naplnění předpokladů pro podání odpůrčí žaloby ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku. Společnost SPEL, spol. s.r.o., sama nabyla vlastnictví k předmětným nemovitostem zaplacením kupní ceny ve výši 30 mil. Kč, a to v dobré víře ve vlastnictví prodávajícího Družstva Snaha, které v mezidobí již zaniklo, a teprve poté, co vlastnictví Družstva Snaha bylo pravomocně deklarováno ve výše zmíněných rozhodnutích Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 9. 1994, která podle jejího názoru nevykazují zásadní právní vady, jež by mohly vést k jinému závěrečnému výsledku než jaký měly. Zároveň je zřejmé, že Družstvo Snaha nezískalo na úkor společnosti AG. REMONTE, s.r.o., žádný prospěch, pokud rozhodnutím soudu pouze docílilo určení obnovení svého vlastnictví k nemovitostem a současně vydalo (po odečtu nákladů a náhrady uznané škody) zpět přijatou zálohu společnosti AG. REMONTE, s.r.o., jako vše, co od ní, resp. od P. T., získalo. Společnost SPEL, spol. s.r.o., namítala, že z obou citovaných rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně bylo zřetelně patrné, že se společnost AG. REMONTE, s.r.o., ani sama po právu nestala vlastníkem předmětných nemovitostí. Její nabývací úkony činěné v dohodě s P. T. byly pro rozpor se zákonem absolutně neplatné, neboť jejich cílem nebylo nemovitosti vlastnit, ale získat je bez zaplacení, prodat dál a výnos z prodeje si pak ponechat, což se ostatně stalo i v případě samotných stěžovatelů. Společnost AG. REMONTE, s.r.o., se nejen mohla přesvědčit, ale také dokonce byla přítomna všem jednáním P. T. a nutně musela vědět, že ten ještě sám kupní cenu Družstvu Snaha nezaplatil. Výše zmiňovaná judikatura Ústavního soudu proto plně dopadá i na společnost AG. REMONTE, s.r.o., pro zjevnou absenci její dobré víry o řádném předchozím vypořádání P. T. vůči Družstvu Snaha.
Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních nebyly obsaženy žádné nové skutečnosti a tvrzení, které by nevyplývaly a nebyly vyjádřeny již v předcházejícím řízení před obecnými soudy, Ústavní soud k těmto podáním ve svém rozhodnutí nepřihlížel a ani je stěžovatelům nezasílal k případné replice.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, jakož i prostudoval spis obecného soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Samotný poukaz na ustanovení Úmluvy či Ústavy ČR případ do roviny ústavněprávní neposunuje. Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatelů zvažoval Ústavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. O protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Svévolnou interpretaci práva ovšem Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Nejvyšší soud v napadeném usnesení správně dovozoval, že na projednávanou věc musí být nahlíženo ve světle již ustálené judikatury vztahující se k důsledkům odstoupení kupujícím od smlouvy o převodu vlastnického práva podle §48 odst. 2 občanského zákoníku. Protože stěžovatelé se domáhali určení vlastnického práva společnosti AG. REMONTE, s.r.o., na němž, jak správně soudy dovodily, měli stěžovatelé právní zájem, bylo na prvém místě posouzení, zda se vlastnické právo Družstva Snaha ke sporným nemovitostem mohlo obnovit v případě, kdy nemovitosti převedl P. T., který je dříve od Družstva Snaha koupil, na společnost AG. REMONTE, s.r.o. Jak totiž konstatoval Ústavní soud ve své judikatuře, odstoupením od smlouvy podle §48 odst. 2 občanského zákoníku se - není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak - smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky. Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, a nezaniká (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 78/06, publikovaný pod č. 307/2007 Sb.). Uvedené stanovisko Ústavního soudu bylo přijato do rozhodovací praxe obecných soudů a jeho závěry byly posléze rozvíjeny v jejich navazující judikatuře. Takto Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3177/2005, ve vztahu k odstoupení od kupní smlouvy z důvodu uvedeného §517 odst. 1 občanského zákoníku, dospěl k závěru, že nabyvatelé nemohou přijít o vlastnické právo k převáděnému majetku, jestliže v době uzavření kupní smlouvy č. 2 byli (jako kupující) se zřetelem ke všem okolnostem věci v dobré víře o tom, že zde není důvod, pro který by některá ze smluvních stran kupní smlouvy č. 1 mohla od kupní smlouvy č. 1 účinně odstoupit. Za předpokladu, že dalším nabyvatelům v době uzavření kupní smlouvy č. 2 bylo známo, že některá ze smluvních stran kupní smlouvy č. 1 může od kupní smlouvy č. 1 odstoupit s účinky předjímanými ustanovením §48 odst. 2 občanského zákoníku a že důvody pro odstoupení od smlouvy již byly naplněny, nepožívá vlastnické právo k majetku, jež nabyli kupní smlouvou č. 2, ústavní ochrany (pro absenci dobré víry dalších nabyvatelů) a v důsledku odstoupení od kupní smlouvy č. 1 se tak obnovuje vlastnické právo prodávajícího z kupní smlouvy č. 1.
Nejvyšší soud tedy na základě výše uvedených závěrů správně uzavřel, že na řádně nabyté vlastnické právo třetí osoby nemohou mít pozdější jednání mezi jeho předchůdci vliv, tudíž pouhé odstoupení od smlouvy mezi Družstvem Snaha a P. T. by nemohlo mít na mezitím nabyté vlastnické právo AG. REMONTE, s.r.o., vliv, ovšem nebýt dalších skutečností, jež v řízení vyšly najevo a jež jsou pro další posouzení dané věci klíčové. Pro obecné soudy jimi byl rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 9. 1994 č. j. 8 C 571/94-21, kterým bylo vysloveno, že kupní smlouva uzavřená 3. 12. 1993 mezi P. T. a AG. REMONTE, s.r.o., je vůči Družstvu neúčinná, a dohoda o narovnání (dle §585 občanského zákoníku) uzavřená mezi Družstvem Snaha a AG. REMONTE, s.r.o., ve které se strany dohodly, že vlastníkem sporných nemovitostí je toto družstvo. Obecné soudy pak považovaly nadále za nadbytečné zabývat se dalším dokazováním existence, resp. absence, dobré víry společnosti AG. REMONTE, s.r.o., ve smyslu výše uvedeném, pokud zde nebylo sporu o tom, komu v rozhodné době náleželo vlastnictví sporných nemovitostí. Ústavní soud se na základě obsahu spisu obecného soudu mohl seznámit s úplným zněním uváděné dohody o narovnání a nesdílí pochyby stěžovatelů o neplatnosti jednotlivých ujednání. Současně se Ústavní soud nedomnívá, že by uvedenou dohodou mohlo být zkráceno uspokojení pohledávek stěžovatelů. Společnost AG. REMONTE, s.r.o., si musela být totiž již vědoma, že v důsledku relativní bezúčinnosti kupní smlouvy uzavřené dne 3. 12. 1993 s P. T. (viz rozsudek č. j. 8 C 571/94-21) je pohledávka Družstva Snaha ze zrušené kupní smlouvy ze dne 24. 11.1993 (viz rozsudek č. j. 8 C 729/94-19) vymahatelná přímo ve vykonávacím (exekučním) řízení a že se takto Družstvo Snaha může uspokojit přímo z majetku AG. REMONTE, s.r.o., jako osoby, v jejíž prospěch byl odporovaný právní úkon učiněn. Dohodou o narovnání tedy pouze předešla důsledkům, které by pro ni plynuly z vykonávacího řízení. Proč se společnost AG. REMONTE, s.r.o., uvedenému postupu nebránila, jak si kladou otázku stěžovatelé, lze zřejmě dovodit ze závěru zmiňovaného rozsudku č. j. 8 C 571/94-21, v němž Okresní soud v Kolíně po zvážení skutkových zjištění konstatoval, že P. T. úmyslně zkrátil s vědomím AG. REMONTE, s.r.o., Družstvo Snaha jako věřitele. AG. REMONTE, s.r.o., jejímž jediným jednatelem je R. R., byla uzavření kupní smlouvy ze dne 24. 11. 1993 a sepisu dodatků dne 1. 2. 1994 přítomna, neboť od počátku jednání o koupi nemovitostí vystupovala jako společník P. T., a bylo jí nepochybně při podpisu kupní smlouvy ze dne 3. 12. 1993 známo, že P. T. Družstvu Snaha z kupní ceny nemovitostí ničeho nezaplatil a ani zaplatit nehodlá. Nelze přehlédnout, že v takové situaci odporované právní úkony mohly zakládat i skutkovou podstatu trestného činu poškození věřitele.
Z výše uvedených hledisek nezbylo Ústavnímu soudu než se ztotožnit se závěrem obecných soudů, že nelze nadále dovozovat, že společnost AG. REMONTE, s.r.o., zůstala vlastnicí sporných nemovitostí. Za daných okolností tedy ani nešlo o zbavení vlastnického práva na základě úkonů jiných osob než vlastníka, tj. že by právní úkon, kterým Družstvo Snaha převedlo sporné nemovitosti společnosti SPEL, spol. s.r.o., byl neplatný.
Pokud pak stěžovatelé nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv a svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu