ECLI:CZ:US:2011:2.US.2399.09.1
sp. zn. II. ÚS 2399/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele M. S., právně zastoupeného JUDr. Ladislavem Eretem, advokátem se sídlem v Praze 3, nám. Winstona Churchilla 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009 sp. zn. 8 Tdo 327/2009, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. 2 To 76/2008 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2007 sp. zn. 2 T 8/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 9. 2009, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, s odkazem na údajné porušení jeho práv a svobod zaručených mu čl. 90, 95 a 96 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 odst. 1 a 3, 4 odst. 1 a 4 a zejména zaručených ustanoveními Hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2007 sp. zn. 2 T 8/2006 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.z."), kterého se dopustil spolu s dalšími obžalovanými společným jednáním popsaným ve výroku o vinně uvedeného rozsudku. Za to byl stěžovatel odsouzen podle §234 odst. 3 tr.z. za použití §35 odst. 2 tr.z. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a trest propadnutí věci. Současně byla stěžovateli a spoluobžalovanému V. S. uložena podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.ř."), povinnost uhradit společně a nerozdílně způsobenou škodu ve výši 874.716,85 Kč Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky. Podle §229 odst. 1 tr.ř. byla poškozená V. Š. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Rozsudkem ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. 2 To 76/2008 bylo Vrchním soudem v Praze odvolání stěžovatele zamítnuto jako nedůvodné s tím, že v postupu soudu I. stupně ani v jeho následném rozhodnutí neshledal odvolací soud žádné pochybení. Podle odvolacího soudu soud I. stupně provedl všechny důkazy v souladu s trestním řádem. Uvedl, že při hodnocení důkazů nedošlo k žádné logické chybě, která by opravňovala odvolací soud k jeho zásahu. Vina stěžovatele byla podle odvolacího soudu prokázána jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností. Provádění dalších důkazů ve veřejném zasedání proto považoval za nadbytečné.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu rovněž dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ust. §265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr.ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 4. 2009 sp. zn. 8 Tdo 327/2009 dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Proti všem shora uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel projednávanou ústavní stížnost. Namítal předně, že byl zkrácen ve svém právu na obhajobu a tvrdil, že jeho obhájce neměl možnost prověřit výpověď spoluobžalovaného J. M., která svědčila proti jeho osobě. Uvedl, že dotyčný byl vyslýchán ještě před zahájením trestního stíhání stěžovatele, v přípravném řízení již vyslýchán nebyl a u hlavního líčení po poučení již nevypovídal. Stěžovatel ani jeho obhájce se tedy nezúčastnili žádného jeho výslechu, přičemž u hlavního líčení mu již žádné otázky klást nemohli, neboť spoluobžalovaný M. se v jeho průběhu vyjadřoval toliko k jednotlivým důkazům. Zejména však stěžovatel zdůraznil, že tato procesně naprosto nepoužitelná výpověď byla v rozporu s ustanovením §211 tr.ř. použita jako důkaz viny proti stěžovateli, přestože nešlo o neopakovatelný úkon a nebyly splněny podmínky dané §164 tr. ř. a §158a tr. ř. V tomto směru poukázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 175/06 a vytýkal odvolacímu a dovolacímu soudu, že jeho námitku bagatelizovaly a vypořádaly se s ní ryze účelově, přestože jiný usvědčující důkaz proti stěžovateli, mimo rekognice provedené podle fotoalba, v řízení předložen nebyl. Ani tato rekognice podle stěžovatele ovšem nesplňovala zákonné podmínky; vzhled stěžovatele byl údajně výrazně se odlišující od ostatních osob, ale i od jeho skutečné podoby z roku 2000. K procesu dokazování stěžovatel také dodal, že nebylo vyhověno jeho opakovaným návrhům na provedení výslechu osob na Ukrajině, které mohly dosvědčit, že v době spáchání trestného činu byl doma u svých rodičů a příbuzných. Ostatně skutečnost, že se na území České republiky stěžovatel nenacházel, bylo možné zjistit z jeho cestovních dokladů.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel také poukazoval na to, že jednání spoluobžalovaného M. bylo kvalifikováno pouze podle odstavce prvního §234 tr. z., ačkoli byli od počátku stíháni všichni jako spolupachatelé, a vyjma jeho výpovědi z ničeho nevyplývalo, že by se trestného činu neúčastnil stejnou měrou. Proto dovozoval, že ze strany soudu zjevně došlo k pochybení v použití hmotněprávní normy.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání obsahu napadených rozhodnutí proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Obecným soudům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést, aniž by byly v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného. Na obecných soudech leží úkol důkazy provést, ve veřejném líčení za přítomnosti obžalovaného, za účelem jejich kontradiktorního projednání, jednotlivé důkazy zhodnotit, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Poté jednotlivým důkazům přiřadit určitou relevanci, v procesu rozhodování a následně v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vyložit, jakými úvahami se soud řídil a proč považuje jednotlivé důkazy za přesvědčivější než jiné opačného významu. Za předpokladu, že obecný soud dodrží kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, Ústavní soud nebude "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav věci zjištěný obecným soudem. Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Nic nenasvědčovalo tomu, že by v řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest.
Stěžovatel namítal porušení svého práva na obhajobu spočívající v nemožnosti prověřit výpovědi spoluobžalovaného J. M. učiněné před zahájením trestního stíhání stěžovatele, když poté již spoluobžalovaný nevypovídal a před soudem u hlavního líčení po poučení rovněž odmítl vypovídat.
Ústavní soud stejně jako Evropský soud pro lidská práva zastává názor, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Výslech svědka odpovídající článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy se musí uskutečnit ve veřejném soudním jednání, za přítomnosti obžalovaného, tedy před soudem, který rozhoduje o oprávněnosti obvinění, za účelem jejich kontradiktorního projednání.
Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích také jednoznačně definoval výjimky ze shora uvedené zásady, které však podle něj lze připustit pouze tehdy, není-li ohroženo právo na obhajobu; ustanovení článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) v zásadě nařizují poskytnout obviněnému přiměřenou a dostatečnou možnost zpochybnit svědectví a vyslechnout osobu, která je učinila, a to během její výpovědi nebo později (Lüdi proti Švýcarsku, rozsudek ze dne 15. 6. 1992, série A č. 238, §49). K omezení práv obhajoby způsobem, který se neslučuje s článkem 6, dochází zejména tehdy, pokud se odsouzení zakládá výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích svědka, kterého obžalovaný ve fázi vyšetřování ani při jednání před soudem neměl možnost vyslechnout či dát vyslechnout (Van Mechelen a ostatní proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 23. 4. 1997, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1997-III§55; A. M. proti Itálii, č. 37019/97, §25, ESLP 1999-IX). Článek 6 totiž soudům umožňuje založit odsouzení na výpovědích svědka obžaloby, kterého "obžalovaný" ani jeho právní zástupce neměli možnost v žádné fázi řízení vyslechnout, pouze za splnění následujících podmínek: zaprvé, pokud konfrontace neproběhla z důvodu nemožnosti nalézt svědka, musí být prokázáno, že příslušné orgány tohoto svědka aktivně hledaly, aby tuto konfrontaci umožnily; zadruhé, sporné svědectví nesmí být v žádném případě jediným důkazem, na kterém se odsouzení zakládá (Rachdad proti Francii, č. 1846/01, §24, 13. 11. 2003). S ohledem na zvláštní význam respektování práv obhajoby v trestním řízení nelze s odkazem na skutečnost, že podle vnitrostátního práva žalovaného státu je možné pro rozhodnutí o oprávněnosti obvinění použít prohlášení učiněná před soudním projednáním případu spoluobviněnými, kteří následně využili svého práva nevypovídat, odepřít obviněnému právo, které mu zaručuje článek 6 odst. 3 písm. d), tedy právo přezkoumat nebo dát přezkoumat kontradiktorním způsobem jakýkoli zásadní důkaz proti sobě [Fausciana proti Itálii (rozh.), č. 4541/02, 1. 4. 2004].
Bližší vhled do stanoviska Evropského soudu pro lidská práva v kontextu procesní situaci, kdy stěžovatel nemohl vyslechnout svého spoluobviněného, který využil práva nevypovídat, přineslo také rozhodnutí ve věci Balšán proti České republice (rozsudek ze dne 18. 7. 2006, č. 1993/02). Zde soud vyslovil, že pokud spoluobviněný využil svého práva nevypovídat, jedná se skutečně o objektivní překážku, pro kterou nemohl být stěžovatel se spoluobviněným konfrontován, nicméně tato skutečnost podle soudu přesto nebyla důvodem pro to, aby byl stěžovatel jako obviněný zbaven práva přezkoumat nebo dát přezkoumat kontradiktorním způsobem jeho výpověď, byla-li jediným důkazem, na kterém soudy založily odsouzení stěžovatele. V dané věci měl obecný soud, kdy stěžovatel navrhoval výslech spoluobviněného, tohoto předvolat, aniž by bylo možné spekulovat, jak se spoluobviněný (který byl v mezidobí již pravomocně odsouzen) k takovému předvolání postaví (i když v předcházejícím řízení odmítl vypovídat). Umožnit stěžovateli výslech spoluobviněného bylo v daném případě podle soudu nezbytné, aby bylo zajištěno respektování práv obhajoby. Jestliže spoluobviněný využil svého práva nevypovídat, měly vnitrostátní orgány ke splnění požadavku na "náležitou péči" hledat další důkazy, které by výrok o stěžovatelově vině potvrdily.
Ústavní soud ve světle shora uvedených závěrů hodnotil okolnosti projednávané věci a nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily stěžovatelovo právo na obhajobu. Ústavní soud předně konstatuje, že výpověď spoluobžalovaného M. nebyla jediným důkazem, o který obecné soudy opřely svůj závěr o stěžovatelově vině. Jak bylo zjištěno, spoluobžalovaný M. byl vyslýchán jako prvý z obviněných dne 9. 3. 2005 (více než 4 roky a 7 měsíců po spáchání činu) v době, kdy se orgánům činným v trestním řízení ještě nepodařilo identifikovat další spolupachatele. Je pravdou, že především na základě jeho výpovědí (konaných dne 9. 3., 10. 3., 23. 3. a 30. 3. 2005) vzniklo v přípravném řízení důvodné podezření o tom, že se stěžovatel trestné činnosti zúčastnil, a byl zde tedy zákonný důvod sdělit mu obvinění. V řízení před obecnými soudy však byla provedena celá řada důkazů, které podle Ústavního soudu mohly i samostatně o vině stěžovatele vypovídat, jak lze zjistit z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, v němž je provedené dokazování před soudem prvého stupně podrobně zaznamenáno. Šlo o výpovědi svědkyň A. B., N. Ch. - G., R. P., které podrobně vypověděly k zapojení jednotlivých obžalovaných v průběhu konfliktu, a zejména J. Č. (J. Č.), která k ději vypovídala nejpodrobněji a také stěžovatele poznala na fotografii v rámci rekognice provedené podle fotoalba. Bez významu také nebyla výpověď svědka V. S., který pracoval v klubu jako barman a označil na fotografii stěžovatele jako hosta klubu, a řada dalších výpovědí, které skutkový stav, tak jak byl soudy zjištěn, jen podporovaly. Všechny tyto řádně provedené důkazy, které spolu souhlasily, ve svém celku stěžovatele usvědčovaly. Ostatně z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně a odvolacího soudu ani nevyplývá, že by výpovědi spoluobžalovaného M. považovaly za jediný a zásadní důkaz, na kterém bylo založeno odsouzení stěžovatele, což mimo jiné dokládá i dikce odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně (viz str. 22 prvý odstavec), podle kterého "obžalovaného S. usvědčuje též obžalovaný M., který jej sice znal pouze podle křestního jména a přezdívky, ale znal okolnosti jeho odsouzení v ČR, které jsou zcela přesné". Lze tedy uzavřít, že výpověď spoluobžalovaného M. nebyla jediným usvědčujícím důkazem proti stěžovateli, neboť vedle ní stály další shora uvedené důkazy, které stěžovatele usvědčovaly přinejmenším stejnou měrou. Ústavní soud se rovněž domnívá, že v projednávané věci bylo stěžovateli umožněno, aby výpověď spoluobžalovaného M. případně zpochybnil kontradiktorním způsobem. Spoluobžalovaný M. byl řádně předvolán k hlavnímu líčení před soudem prvého stupně, kterého se také účastnil, a byl zde také přítomen obhájce stěžovatele. V odvolacím řízení stěžovatel opakování výslechu spoluobžalovaného M. nenavrhoval. Je již jinou otázkou, jak vysvětlil Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení (str. 7 odstavec druhý), že ten tehdy využil svého práva a odepřel ve věci vypovídat, resp. byl ochoten uvést jen některé skutečnosti vztahující se k jeho osobě; takovým způsobem se ovšem od své předcházející výpovědi neodchýlil, nikterak ji nezměnil ani neodvolal. Z tohoto důvodu také není na místě poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 175/06, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 45, nález č. 98, str. 389.
Za neodůvodněnou považoval Ústavní soud i námitku stěžovatele o nesprávně provedené rekognice jeho osoby prostřednictvím fotografií ve fotoalbech. Ústavní soud stejně jako soud odvolací v této části odkazuje na zcela vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně (viz str. 13 odstavec první), z něhož vyplývá, že rekognice byly provedeny zákonným způsobem a není důvodu pochybovat o kvalitě a vypovídací hodnotě těchto úkonů.
Ústavního rozměru nedosahuje ani argument stěžovatele o neprovedení jím navrhovaných důkazů, kterými chtěl prokázat, že se v inkriminované době nenacházel ani na místě činu a ani na území České republiky. K uvedenému lze na prvém místě konstatovat, že zákonná zásada, podle níž "orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede" (§2 odst. 5 tr.ř.), neznamená, že by se tyto orgány musely zabývat jakoukoli předkládanou verzí případu, tedy i takovou, která je vyvrácena důkazem opaku. K naplnění tohoto cíle postačuje, pokud řádně prověří reálně možné verze, tj. takové, pro jejichž existenci svědčí pozitivně zjištěné skutečnosti. Z ustálené judikatury Ústavního soudu také vyplývá, že není povinností obecného soudu vyhovět každému návrhu na provedení důkazu, musí však ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl (viz nález sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 49). I dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům, pokud své zamítavé rozhodnutí odůvodní (srov. Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku, 1988). Této povinnosti soudy obou stupňů plně dostály, neboť ve svých rozhodnutích velmi podrobně a přesvědčivě vysvětlily, proč návrhy vznesené obhajobou nepovažovaly za účelné. Výslechy příbuzných stěžovatele k tomu, že v roce 2000 byl stěžovatel na Ukrajině, vzhledem k časovému odstupu, nekonkrétnosti tvrzení stěžovatele o tom, co kde v rozhodující době dělal, a nepochybnému zájmu příbuzných vypovídat v jeho prospěch, a to ani jejich případné provedení, nemohlo podle soudů zpochybnit důkazy o přítomnosti stěžovatele v době činu na místě, kde k němu došlo, které jsou k dispozici. Jak soud prvého stupně také dovodil, cesta do ČR mohla být krátká a nelze vyloučit, že několikadenní nepřítomnosti by si příbuzní nemuseli všimnout nebo si ji pamatovat. Vzhledem k nečitelnosti záznamu a nemožnosti jednoznačné identifikace všech údajů (když stěžovatel sám neoznačil záznam, který by vyvracel možnost jeho přítomnosti v ČR), neposkytoval ani cestovní pas dostatečný podklad k jinému závěru.
Co se týče údajného pochybení soudu prvého stupně v použití hmotněprávní normy, jímž se stěžovatel snažil zpochybnit právní posouzení jednání spoluobviněného M., Ústavní soud již jen odkazuje na výstižné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu v tom smyslu, že nelze napadat správnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně netýká, což stěžovatel ve své ústavní stížnosti také učinil.
Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a to ani napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterému stěžovatel vytýkal příliš restriktivní výklad dovolacích důvodů. Stěžovatel se ve svém dovolaní ve skutečnosti domáhal na procesním základě revize soudem učiněného hodnocení důkazů ve svůj prospěch. Nejvyšší soud vědom si aktuální judikatury Ústavního soudu vážil, zda v projednávaném případě nejsou právní závěry soudů v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními a dospěl k závěru, že o takový případ zjevně nejde, neboť soudy ve stěžovatelově věci založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením §125 trestního řádu náležitě vyložily a odůvodnily. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vždy k jednotlivému dovolacímu důvodu uvedl, proč nebylo možné stěžovatelovy námitky pod jeho rozsah podřadit, ale i přesto se s dovolacími námitkami neopomněl vhodně vypořádat.
Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svých práv. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Jelikož se stěžovateli nezdařilo doložit zásah do jemu ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu