ECLI:CZ:US:2011:2.US.2408.11.1
sp. zn. II. ÚS 2408/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky G & C Partner, spol. s r.o., se sídlem v Olomouci, Holická 49, zastoupené JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Bílovci, Wolkerova 1140/2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 5. 2011 č.j. 20 Cdo 3710/2009-54, usnesení Krajského soudu v Ostravě 31. 3. 2009 č.j. 66 Co 206/2009-41 a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 12. 2008 č.j. 22 E 1056/2008-31 a návrhu na zrušení ustanovení §335 odst. 2 odst. zákona č. 99/1963 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Opavě, a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky. S ústavní stížností spojila stěžovatelka návrh na zrušení ust. §335 odst. 2 zák. č.99/1963 Sb., občanského soudního řádu.
Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že okresní soud usnesením ze dne 11. 12. 2008 zastavil řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti zahájené na návrh stěžovatelky. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že není možné, aby o prodeji téže nemovitosti probíhalo současně více řízení; exekuční příkaz prodejem nemovitosti zakládá překážku věci zahájené vůči později zahájenému řízení o výkon rozhodnutí, případně pravomocný exekuční příkaz prodejem nemovitosti pak zakládá vůči takovému řízení překážku věci rozsouzené. Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí v projednávané věci je nepřípustný, protože ohledně týchž nemovitostí, jejichž prodej v rámci výkonu rozhodnutí oprávněná navrhla podáním ze dne 15. 5. 2008, byl již dříve nařízen prodej exekučními příkazy soudního exekutora JUDr. Juraje Poláka ze dne 13. 12. 2002, č. j. Ex 83/02-73 a Ex 236/02-39.
Stěžovatelka s výše uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí. Poukazuje na své námitky uplatněné u obecných soudů a zdůrazňuje, že v případě postupu dle ustanovení §336f o.s.ř. (jak ji k tomu odkazuje okresní i krajský soud) by se vystavila riziku, pokud by exekuční příkaz, na jehož základě má být provedeno zpeněžení postihnutého majetku (tedy příkaz zapsaný jako první v pořadí) byl zrušen, případně exekuce, resp. exekuční příkazy nebyly provedeny (povinný svůj závazek dobrovolně splní), či exekuce "zanikne" jiným způsobem, než uspokojením z finančních prostředků získaných prodejem předmětných nemovitostí, aniž by stěžovatelka mohla tyto procesy jakkoliv ovlivnit.
K návrhu na zrušení ust. §335 odst. 2 o.s.ř stěžovatelka zejména uvádí, že povinnost obecných soudů aplikovat citované ustanovení v situacích, kdy proti povinnému subjektu je nařízena exekuce vedená soudním exekutorem a oprávněný se domáhá prodeje nemovitosti formou výkonu rozhodnutí, přičemž touto aplikací je vyloučeno byť jen samotné nařízení výkonu rozhodnutí (tedy nikoli jen jeho samotné provedení), vede k diskriminaci strany navrhující výkon rozhodnutí oproti straně, která se rozhodla vymáhat své nároky prostřednictvím exekutora.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že obdobnou ústavní stížností se shodnou skutkovou i právní argumentací se již zabýval v usnesení ze dne 27. 9. 2011 sp.zn. IV.ÚS 1871/11, přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat.
Ústavní soud v řadě předchozích rozhodnutí uvedl, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Interpretace podústavního práva je svěřena obecným soudům a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Protiústavnost v záhlaví citovaných rozhodnutí se nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodného zákonného ustanovení se nedotýká některého ze základních a ústavním pořádkem chráněných práv stěžovatelky, zda je předvídatelný a rozumný, zda odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe a zda není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Při posouzení hlediskem výše uvedených kritérií ústavní stížností napadená rozhodnutí obstojí.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Za situace, kdy se Nejvyšší soud s danou problematikou již ve své judikatuře vypořádal, Ústavní soud neshledává důvod se k interpretaci obecného práva duplicitně vyjadřovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu č. 2/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, sp. zn. 20 Cdo 1673/2006, sp. zn. 20 Cdo 14/2001, usnesení Nejvyššího soudu č. 4/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud se tedy stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, neboť nesouhlasí s interpretací a aplikací podústavního práva a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který nevybočil z mezí ústavnosti.
Stěžovatelkou zpochybňovaná interpretace a aplikace ust. §335 o.s.ř. již byla předmětem rozhodování Nejvyššího soudu, přičemž Ústavní soud jeho ustáleným závěrům, respektovaným v záhlaví citovanými rozhodnutími, nemá z ústavního hlediska co vytknout.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení ust. §335 odst. 2 o.s.ř., který je návrhem pouze akcesorickým, a musí tak sdílet osud odmítané ústavní stížnosti, byl odmítnut podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu