ECLI:CZ:US:2011:2.US.2412.10.1
sp. zn. II. ÚS 2412/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 4. dubna 2011 sp. zn. II. ÚS 2412/10 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. V., CSc., proti výroku VI rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. srpna 2009 č. j. 12 C 164/2008-46, kterým nebyla žádnému z účastníků přiznána náhrada nákladů řízení, a části výroku I, jíž se potvrzuje výrok VI, a výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2010 č. j. 53 Co 30/2010-76, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Výrok VI rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. srpna 2009 č. j. 12 C 164/2008-46 se ruší.
II. Část výroku I, kterým se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VI, a výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2010 č. j. 53 Co 30/2010-76 se ruší.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných výroků rozsudků obecných soudů o nákladech řízení pro porušení článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky, článku 1, článku 9 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 164/2008 vyplývá, že stěžovatel se obrátil na Ministerstvo spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") se žádostí o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za průtahy v řízení ve výši 300 000 Kč. Vedlejší účastník však v zákonné šestiměsíční lhůtě žádost nevyřídil, stěžovatel se proto svého práva domáhal žalobou. Teprve v průběhu řízení vedlejší účastník sdělil, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu a stěžovateli přiznal částku 29 000 Kč. Právní zástupce stěžovatele následně vzal žalobu do částky 200 000 Kč s příslušenstvím zpět s tím, že nadále trvá na požadavku, aby mu vedlejší účastník zaplatil částku 100 000 Kč s příslušenstvím a příslušenství k částce 29 000 Kč. V následném podání stěžovatel sám uvedl, že trvá na původně uplatněné částce.
Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně zastavil řízení do částky 200 000 Kč (výrok I), přiznal stěžovateli příslušenství k částce 29 000 Kč (výrok II), žalobě vyhověl do částky 50 000 Kč (výrok III) a ve zbytku žalobu zamítl (výroky IV a V). Žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok VI). Stěžovatel se odvolal proti výrokům I, IV a VI rozsudku. Městský soud v Praze odvolání neshledal důvodným a v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadení jako věcně správný podle ustanovení §219 o. s. ř. potvrdil a současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení s ohledem na úspěch účastníků v něm a na skutečnost, že vedlejšímu účastníku žádné náklady nevznikly. K nákladům řízení před soudem prvního stupně pak v odůvodnění svého rozsudku uvedl: "... i když byl žalobce do základu nároku úspěšný, žalobu vzal zpět v rozsahu přesahujícím zbytek předmětu řízení, je proto toto zpětvzetí žaloby důvodem pro aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věty první o. s. ř. při posuzování výsledku řízení v neprospěch žalobce.".
Stěžovatel spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv v postupu obecných soudů, které dle jeho názoru ve svých rozhodnutích nerespektovaly zákony a nezajistily ochranu jeho vlastnickému právu, neboť mají za následek zmenšení jeho majetku v důsledku nepřiznání nákladů řízení. Odvolacímu soudu vytýká, že ve věci rozhodl, aniž by zopakoval nebo doplnil dokazování, a zcela převzal odůvodnění soudu prvního stupně. Soudy se dle jeho mínění navrženými důkazy nezabývaly, v odůvodnění přesvědčivě nevysvětlily, jakými úvahami se zabývaly a proč nabízené důkazy odmítly. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že původnímu podání předcházela stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva na přiměřené zadostiučinění za průtahy způsobené českými soudy. Dále namítá, že zpětvzetí nebylo provedeno po právu a nebyla projednána změna žaloby. JUDr. I. P., který stěžovatele zpočátku zastupoval, totiž svým dopisem požadovanou částku bez souhlasu a vědomí stěžovatele snížil, a záměrně jej tak poškodil. Za právní služby si pak naúčtoval částku ve výši 174 357,60 Kč a soudně ji vymáhá. Stěžovatel je přesvědčen, že v dané věci měly soudy aplikovat ustanovení §96 odst. 3 o. s. ř., dle něhož je možno se souhlasem soudu do rozhodnutí žalobu změnit, přičemž poukazuje na usnesení Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1109/09 ze dne 28. 7. 2009 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). I kdyby však soudy zmíněný úkon právního zástupce chápaly jako částečné zpětvzetí žaloby, musel by si dle jeho názoru soud vyžádat souhlas účastníků řízení a o zpětvzetí rozhodnout. Teprve po nabytí právní moci usnesení by mohl soud pokračovat v řízení. Při rozhodování o nákladech řízení soudy vycházely z částečného zpětvzetí žaloby, za něž shledaly stěžovatele odpovědným, a následně postupovaly dle poměrného úspěchu. V této souvislosti se stěžovatel dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1310/09 (N 180/54 SbNU 249), v němž Ústavní soud konstatoval, že pokud byl navrhovatel úspěšný v meritu věci a výše odškodnění závisí na úvaze soudu, není důvod, proč náklady řízení plně nepřiznat navrhovateli. V usnesení ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1625/09 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) pak Ústavní soud uvedl, že ten, kdo zapříčinil, že vůbec řízení muselo být zahájeno (v této věci Česká republika), nese odpovědnost i za jeho náklady. Stěžovatel se domnívá, že již sama skutečnost, že oba soudy ve smyslu nálezu sp. zn. III. ÚS 417/09 z 15. 4. 2010 (N 84/57 SbNU 127) nerespektovaly citované nálezy Ústavního soudu, je důvodem pro zrušení nákladových výroků rozsudků soudů obou stupňů.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu 12 C Obvodního soudu pro Prahu 2 Mgr. Pavel Riedlbauch. Co se týče věci samé, uvádí, že se snažil dostatečně tvrzený nárok stěžovatele posoudit jak ze skutkového, tak i z právního hlediska. Má za to, že důkazy dostatečně hodnotil, a doufá, že z odůvodnění rozsudku jsou seznatelné i úvahy, kterými se zabýval. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti důvodům rozhodnutí, resp. právnímu posouzení věci. Ústavní stížnost však je namístě pouze v případě porušení základních práv stěžovatele, jímž porušení vlastnického práva tím, že mu nebyly přiznány náklady řízení, není. U zpětvzetí žaloby se postupuje podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., dle jehož první věty se zavinění na zpětvzetí posuzuje jen z procesního hlediska. Nejsou-li tedy naplněny podmínky pro aplikaci druhé věty zmíněného ustanovení, je nutno postupovat dle věty první. V dané věci zavinění na zastavení řízení v částce 171 000 Kč jde k tíži stěžovatele, jenž zavinil zastavení řízení svým procesním úkonem učiněným prostřednictvím právního zástupce. V částce 29 000 Kč byla žaloba vzata zpět pro chování žalované, která po podání žaloby uvedenou částku zaplatila. Upozornil, že úvaha soudu o výši plnění dle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. při zpětvzetí žaloby nepřipadá nikdy v úvahu. Jelikož bylo v daném případě rozhodováno i o věci (výroky II až V), bylo nutno stanovit vzájemný poměr. V bližším pak odkazuje na odůvodnění rozsudku. V závěru vyjádření sděluje, že souhlasí, aby bylo rozhodnuto bez ústního jednání.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Květoslava Paloncyová ve vyjádření nejprve shrnula výtky adresované v ústavní stížnosti odvolacímu soudu. Dále uvedla, že námitky směřující proti procesnímu postupu soudu a zdůvodnění jeho rozhodnutí nepovažuje za důvodné. Odvolací soud se ztotožnil s podrobně a srozumitelně vysvětlenými závěry soudu prvního stupně, na které odkázal, a výslovně se k odvolacím námitkám stěžovatele vyjádřil. Argumentace stěžovatele poukazujícího na vadný postup soudu v souvislosti s částečným zpětvzetím žaloby je v rozporu s procesním úkonem jeho právního zástupce a s ustanovením §96 odst. 4 o. s. ř., neboť žaloba byla vzata zpět před tím, než bylo ve věci jednáno, a jde tedy o případ, kdy souhlas žalovaného zákon nevyžaduje. K otázce náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně soud zaujal stanovisko v odůvodnění svého rozhodnutí, na něž odkazuje, s tím, že v daném případě při rozhodnutí o nákladech řízení sehrála rozhodující roli skutečnost, že po zahájení řízení byla žaloba vzata zpět z podstatné části a tento procesní úkon stěžovatele vedl odvolací soud k aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věty první o. s. ř. Ústavní stížnost proto dle názoru předsedkyně senátu není důvodná.
Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, Ústavní soud vyzval stěžovatele, Městský soud v Praze a vedlejšího účastníka, aby sdělili, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Zároveň tyto účastníky poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude Ústavní soud předpokládat, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. To se také v posuzované věci stalo. Ústavní soud proto od ústního jednání upustil.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V nálezu ze dne 5. srpna 2009 ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1310/09 (viz výše) se Ústavní soud ztotožnil se závěry judikatury obecných soudů a doktríny, z nichž plyne, že rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění obecně splňuje podmínky aplikace ustanovení §136 o. s. ř. V tomto ohledu judikatura rozlišuje mezi posouzením skutkových zjištění týkajících se existence nemajetkové újmy - tedy základu nároku (jež úvahou soudu ve smyslu §136 o. s. ř. není) a určením konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež úvahou soudu ve smyslu §136 o. s. ř. je. Akceptovala též názor, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění (resp. jeho výši), a že za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku nemůže být žalobce v rámci náhrady nákladů řízení sankcionován.
Na uvedeném názoru Ústavní soud setrval i v nálezu ze dne 11. května 2010 ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1505/08 (N 105/57 SbNU 365), v němž řešil situaci procesně srovnatelnou s nyní posuzovanou, pokud jde o rozhodování o nákladech řízení. Vyplývá z něj, že pokud soud rozhoduje o výši přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jedná se o situaci, kdy jeho rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu §136 o. s. ř. Přizná-li pak soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení §142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje i v takovém případě částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Neexistuje přitom žádný věcný důvod, proč by se tento závěr měl uplatnit pouze v případech, kdy soud o žalobě rozhoduje meritorně, a nikoliv též v situacích, v nichž řízení zastavuje pro zpětvzetí žaloby a o náhradě nákladů rozhoduje dle §146 odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř. Vezme-li tedy žalobce zpět žalobu proto, že žalovaný po podání žaloby zčásti dobrovolně plnil, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, pokud určení výše plnění záviselo na úvaze soudu.
Uvedené závěry nálezu Ústavního soudu, jímž je jeho senát posuzující nynější věc vázán, lze plně vztáhnout na daný případ. Ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 164/2008, jenž si Ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti vyžádal, vyplývá, že stěžovatel se u soudu zpočátku domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 300 000 Kč. Teprve poté, co mu vedlejší účastník, který předtím v šestiměsíční lhůtě na jeho žádost nereagoval, po zahájení soudního řízení dobrovolně poskytl částku ve výši 29 000 Kč, vzal právní zástupce stěžovatele žalobu částečně zpět, a to v rozsahu částky 200 000 Kč, protože přiznanou částku nepovažoval za dostačující. Za této situace pak stěžovateli lze v souladu s názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1505/08 (viz výše) přiznat náhradu nákladů řízení, neboť výše plnění závisela na úvaze soudu. S názorem obecných soudů tedy z hlediska ústavnosti souhlasit nelze.
Námitkami směřujícími proti rozhodnutí ve věci samé se Ústavní soud nezabýval, neboť rámec přezkumu vymezil stěžovatel petitem ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán.
Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy svými rozhodnutími o nákladech řízení porušily právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Proto ústavní stížnosti vyhověl a v záhlaví citované výroky jejich rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.