ECLI:CZ:US:2011:2.US.2520.11.1
sp. zn. II. ÚS 2520/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti BÖGL a KRÝSL, k.s., Pod špitálem 1452 Praha - Zbraslav, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem advokátní kanceláře Těsnohlídkova 9, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. ledna 2011 č. j. 62 Af 51/2010-30 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2011 č. j. 8 Afs 11/2011-424, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 3 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatel se žalobou podanou Krajskému soudu v Brně domáhal zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 30. 12. 2005 o přezkoumání úkonů zadavatele, jímž byl stěžovatel (resp. jeho právní předchůdce) jako jeden z uchazečů v zadávacím řízení na veřejnou zakázku "Optimalizace trati Plzeň - Stříbro", z výběrového řízení vyloučen. V řízení před ÚOHS rozhodl příslušný správní úřad nejdříve, že zadavatel porušil §30 odst. 2 písm. d) zákona o veřejných zakázkách, požadoval-li po uchazečích prokázání odborné způsobilosti podle vnitřního předpisu Českých drah, a. s., který není právním předpisem, a uložil zadavateli podle §101 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, aby zrušil zadávací řízení ve věci předmětné veřejné zakázky. K podanému rozkladu zadavatele předseda ÚOHS prvostupňové rozhodnutí správního orgánu zrušil a správní řízení o přezkoumání úkonů zadavatele podle §101 odst. 5 zákona o veřejných zakázkách zastavil.
Stěžovatel u obecných soudů namítal nezákonnost tohoto rozhodnutí, opírajícího se o právní názor aplikující vnitřní předpis i na osoby, jež jím vázány být nemohou, neboť tato povinnost pro ně z právního řádu České republiky nevyplývá (v podrobnostech pouze odkázal na narativní část rozsudku Nejvyššího správního soudu). Stěžovatel se nadále domnívá, že v průběhu řízení a následně vydáním napadených rozhodnutí došlo k zásadnímu věcněprávnímu i procesnímu pochybení, které má dalekosáhlý dopad do jeho právního postavení. V obecné rovině pak zcela formalistický výklad, negující pravidla hierarchie právních norem České republiky a princip vázanosti obecně závaznými právními předpisy, který zejména Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích zaujal, má rovněž potencialitu značně negativního dopadu do sféry práv ostatních účastníků obdobných řízení před státními orgány, event. organizacemi řízenými státem, jakož i řízení před správním orgánem, na němž zde spočívá meritum věci.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Zásadní otázkou sporu před správními orgány a obecnými soudy bylo posouzení, zda požadavek zadavatele, uvedený v oznámení zadávacího řízení, na odbornou způsobilost pro vedoucí prací na dopravní cestě dle vnitřního předpisu Českých drah je v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. Ve věci bylo správními soudy několikrát rozhodováno, přičemž právě shodnými námitkami stěžovatele jako v ústavní stížnosti se Nejvyšší správní soud důkladně zabýval a své právní závěry podrobně odůvodnil jak v rozhodnutí čj. 8 Afs 47/2008-180, v němž byl vysloven závazný právní názor pro rozhodování krajského soudu, tak v (konečném) rozhodnutí čj. 8 Afs 11/2011-424. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že odbornou způsobilostí ve smyslu §30 odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, může být i způsobilost podle §22 odst. 1 písm. c) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, dále zpřesněná vnitřním předpisem provozovatele dráhy, vydaným podle §22 odst. 1 písm. b) zákona o dráhách. Nejvyšší správní soud připomněl i nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 103/99, podle nějž povinnost, kterou na sebe subjekt bere tím, že chce vykonávat určitou činnost, k níž ho zákon nenutí, může být stanovena nejen formou zákona, zejména pokud je zřejmé, že prováděcí předpisy mohou svůj původ opírat o zákon, kterým je konkrétně stanovena povinnost řídit se pravidly uvedenými v prováděcím předpisu.
Vzhledem k logickému a srozumitelnému odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, respektujícímu smysl a účel zákona o veřejných zakázkách, zákona o drahách i racionální přístup zákonodárce k formulaci kritérií odborné způsobilosti, Ústavní soud nepovažuje za účelné se k věci znovu duplicitně vyjadřovat a na závěry Nejvyššího správního soudu plně odkazuje. Po zřízení Nejvyššího správního soudu již totiž není důvod, aby Ústavní soud suploval jeho pravomoci, neboť právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů. Ústavní soud se cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Ústavní soud pouze dodává, že na projednávanou věc nelze nahlížet zjednodušeným způsobem, tedy dovozovat, že v důsledku požadavku zadavatele na prokázání odborné způsobilosti byl přímo aplikován pouze vnitřní předpis Českých drah či dokonce dovozovat konsekvence rozhodnutí v této věci k jiným správním řízením. V každé projednávané věci je vždy třeba vycházet z kontextu celého případu a konkrétních okolností, přičemž právní předpisy je nutno vykládat tak, jak to učinil Nejvyšší správní soud, tedy i z pohledu účelu a smyslu ve věci aplikovaných zákonů při respektování ústavně garantovaných základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu