ECLI:CZ:US:2011:2.US.2548.11.1
sp. zn. II. ÚS 2548/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. M., právně zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, proti postupu Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Hradec Králové ve věci č.j. ÚOOZ-88/TČ-2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud konstatoval nezákonnost důkazů opatřených na základě příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaného Okresním soudem v České Lípě dne 2. 1. 2011 pod sp. zn. 0 Nt 530/2011 a rozhodl, že Policie ČR, ÚOOZ SKPV, expozitura Hradec Králové je povinna z trestního spisu vyjmout a následně neprodleně zlikvidovat nosiče s provedenými odposlechy i jejich přepisy získané na základě příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Okresního soudu v České Lípě. Zajištěním a uchováváním důkazů bylo totiž podle stěžovatele porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Obhájce stěžovatele podáním ze dne 1. 7. 2011 navrhl policejnímu orgánu, aby důkazy opatřené v rozporu s tr. řádem byly vyjmuty z trestního spisu. Policejní orgán přípisem ze dne 4. 7. 2011 toto odmítl. Podle přesvědčení stěžovatele se v současné době ve spisu nacházejí důkazy, které byly opatřeny v rozporu s tr. řádem, čímž dochází k trvajícímu zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil místní příslušnost Okresního státního zastupitelství v České Lípě a Okresního soudu v České Lípě. Tyto orgány činné v trestním řízení se podílely na sledování a odposleších obviněných osob. Stěžovatel tvrdí, že v záznamu o zahájení úkonů o trestním stíhání je přitom jako místo spáchání trestného činu vymezena obec Český Dub, která se nachází v obvodu působnosti Okresního soudu v Liberci. Přes nezákonnost důkazů získaných na základě chybného rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě odmítla policie jejich vynětí z trestního spisu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Dále Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem. Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po skončení věci samé, tj. proti meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím nebo postupům. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky, spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání, avšak jen za předpokladu, pokud by otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena (např. vzetí do vazby), a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé (nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04).
Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je pak nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde stěžovateli je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky, neboť Ústavní soud na sebe nemůže bez dalšího atrahovat právo přezkumu činnosti orgánů činných v trestním řízení.
Není totiž možné přehlížet, že Ústavní soud, jako orgán veřejné moci a soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není univerzální odvolací instancí proti všemu a je povinen při své činnosti respektovat jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny).
Trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze postaveno meritorní rozhodnutí. Tento proces podléhá v jeho přípravné fázi průběžné kontrole státního zastupitelství a při rozhodování o meritu věci i soudnímu přezkumu. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze tudíž případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení a obecnými soudy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, č. 78), a to i z podnětu podezřelého/obviněného [např. žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce podle §157a trestního řádu a podnět k výkonu dohledu podle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů].
Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí či postupu (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samou svou existencí zaručuje, až do vydání meritorního rozhodnutí, průběžnou kontrolu danou trestním řádem, v němž účastníku přísluší celá řada konkrétních nástrojů, včetně (případného) následného řízení v rámci obecného soudnictví. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy ČR, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Co se týká konkrétní námitky stěžovatele ohledně místní nepříslušnosti rozhodujících orgánů činných v trestním řízení, Ústavní soud již v usnesení ze dne 12. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 2568/11, ve věci obviněného Ing. T. N., konstatoval, že "nemohl vyhovět namítanému porušení práva na zákonného soudce. V projednávané věci podle Ústavního soudu nedošlo ze strany Okresního soudu v České Lípě k porušení zákona, neboť místem, kde byl trestný čin spáchán, které bylo rozhodující pro místní příslušnost státního zástupce a soudu, je podle ustálené judikatury soudů nejen místo, kde došlo k jednání pachatele (zde podezřelého), ale i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád - komentář. Díl. I. Praha: C.H. Beck, 2005, str. 175). Tímto místem je i Česká Lípa, neboť v jejím katastrálním území se nacházela jedna z výroben elektrické energie, pro niž chtěl podezřelý získat licenci. Postupu policie, pokud tato dále zajišťuje a uchovává důkazy v policejním spisu, není tudíž možno z hlediska ústavnosti nic vytknout."
V dané věci tedy Ústavní soud považuje za postačující odkázat na shora cit. usnesení s tím, že je lze, vzhledem ke všem okolnostem (trestní stíhání všech tří obviněných bylo zahájeno jedním usnesením policejního orgánu a příslušná rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení se dotýkají všech obviněných), aplikovat i na věc stěžovatele.
Pro úplnost je třeba doplnit, že námitky stěžovatele, týkající se dokazování, je možné vznést zejména v řízení před soudem, který jediný je povolán k tomu, aby rozhodoval o vině a trestu v trestním řízení, a v souvislosti s tím také o přípustnosti již provedených důkazů s definitivní platností.
Ústavní soud proto neshledal, že by postupem policie byla porušena základní práva stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu