ECLI:CZ:US:2011:2.US.2576.11.1
sp. zn. II. ÚS 2576/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. a J. E., oba zastoupeni JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem Advokátní kanceláře Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 18 Co 372/2007 ze dne 27. ledna 2011 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 22 Cdo 1845/2011 ze dne 9.června 2011, návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy ČR, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, na jejichž základě byli zavázáni k odstranění oplocení ze sporné části pozemku, žalobkyní dosud užívaného jako komunikace. (Hranice mezi pozemky účastníků řízení byla od roku 1932 chybně zakreslena ve prospěch žalobkyně. Do roku 1999, kdy byla provedena oprava chybného zákresu, byla sporná část pozemku stěžovatelů běžně užívána jako silnice, přičemž chybná hranice korespondovala s hranicemi pozemků a oplocením ostatních uživatelů.) Jádrem sporu před obecnými soudy bylo zjištění, zda žalující obec předmětnou část pozemku vydržela.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 22. 2.2006 rozhodl že žalovaní (stěžovatelé) jsou povinni odstranit ve výroku specifikované oplocení, nacházející se na konkretizované části pozemku, neboť žalobkyně pozemek vydržela. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 1. 11. 2007 (ve znění usnesení ze dne 4. 7. 2008) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 2. 2010 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud poté ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni vyklidit část stavebního pozemku č. 118, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj. Katastrální pracoviště Beroun, na LV č. 161 pro k.ú. Srbsko u Karlštejna, obec Srbsko, přiléhající k pozemku č. 601/2 - ostatní plocha, zapsaného v témže katastrálním území na LV č. 0001 tak, že odstraní do tří měsíců od právní moci rozsudku specifikované oplocení. Opětovně podané dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelé nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v usnesení o odmítnutí odvolání pro nepřípustnost, neboť argumentace Nejvyššího soudu dle nich nepřípustně zkresluje jejich dovolací argumentaci. Poukazují na to, že klíčovým právním momentem, který otázku promlčení, respektive právní závěr z něj plynoucí, zvrátil na stranu žalobkyně, je závěr Nejvyššího soudu (patrně myšleno v rozsudku ze dne 3. 2. 2010) o "omluvitelném omylu" na straně žalobkyně. Jde však o závěr zcela nepřesvědčivý, pro tvrzení o "omluvitelném omylu" neexistuje jediný důkaz. Z čeho omyl vychází, co žalobkyni mohlo k omylu vést a proč je jí předestírán, v rozsudku uvedeno není. Nejvyšší soud tak zcela nedůvodně rozšířil důvody rozhodnutí respektive jeho odůvodnění, neboť z textu odůvodnění je zcela jasné, že se opírá pouze o omluvitelný omyl na straně žalobkyně, na základě kterého Nejvyšší soud "změnil" dobu promlčení - mohl ji prodloužit. Dle stěžovatelů je jediný právně správný závěr uveden v odůvodnění rozsudku Krajského soudu ze dne 1. 11. 2007, proto je dána i důvodnost dovolání podle §237 odst. l písm. c/ o.s.ř.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že dovolací soud v rozsudku ze dne 3. 2. 2010, kterým byl zrušen rozsudek krajského soudu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, mimo jiné uvedl, že žalobkyně, jednající v omluvitelném omylu, že stát je vlastníkem, se na základě zákona č. 172/1991 Sb., mohla chopit držby věci a stát se tak oprávněným držitelem; do vydržecí doby by pak v její prospěch bylo třeba započíst dobu, po kterou měl pozemek v oprávněné držbě její předchůdce (stát). Účinky oprávněné držby, zejména nabytí vlastnického práva, by v tomto případě při splnění zákonných podmínek nastaly ke dni 1. 1. 1992. Nejvyšší soud proto zavázal krajský soud, aby v dalším řízení bylo zjištěno, zda a kdy se žalující obec ujala držby, zda byla k 1. 1. 1992 oprávněným držitelem, a poté posoudit věc z hledisek uvedených v rozhodnutí.
Odvolací soud se v dalším řízení věcí opětovně a podrobně zabýval oprávněností držby i omluvitelností omylu žalobkyně, přičemž otázku omluvitelnosti omylu posuzoval samostatně, na základě svých zjištění, aniž by vycházel výhradně z formulace uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Vzal v úvahu skutková zjištění soudu prvého stupně (stěžovateli nezpochybněná) a doplnil dokazování, a to včetně výslechu svědků a místního šetření. Dospěl posléze k závěru, že ze strany obce (i jejího právního předchůdce) se jednalo o oprávněnou držbu, neboť již právnímu předchůdci žalobkyně nebylo nejméně od roku 1959 nikým a nijak v užívání cesty bráněno. Žalobkyně dále byla po celou dobu s ohledem na tehdejší zákres hranice mezi pozemky, také vzhledem k nepatrné výměře sporné části pozemku k celkové výměře a s přihlédnutím k vymezení hranice pozemku stěžovatelů zídkou s oplocením, na základě omluvitelného omylu oprávněně a objektivně se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře přesvědčena, že jí sporná část pozemku patří. Nebylo zjištěno nic, co by dobrou víru žalobkyně zpochybňovalo, a to ani jednání stěžovatelů. Žalobkyně si tak mohla ke dni 1. 1. 1992 započítat předchozí dobu držby státu ve svůj prospěch a stát se tak vlastníkem sporné části pozemku. (Vzhledem k argumentaci stěžovatelů Ústavní soud dodává, že otázkou omluvitelného omylu žalobkyně se zabýval rovněž nalézací soud.)
Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu vysloveným v usnesení o odmítnutí dovolání, dle nějž krajský soud příslušnou pasáž rozsudku dovolacího soudu, týkající se možnosti jednání žalobkyně v omluvitelném omylu, správně vyložil v kontextu s dalšími částmi rozhodnutí a v dalším řízení zjišťoval, zda žalobkyně byla ke dni 1. 1. 1992 oprávněným držitelem.
K závěrům soudů ohledně merita věci, Ústavní soud připomíná, že v tomto směru se jedná o typický občanskoprávní spor, k jehož posouzení jsou oprávněné výlučně obecné soudy. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Jak rovněž vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to ani, kdyby se ústavní stížnost tímto hodnocením neztotožňoval.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěr, dle něhož žalobkyně předmětnou část pozemku vydržela, ani nelze s ohledem na shora uvedené, hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu