ECLI:CZ:US:2011:2.US.26.11.1
sp. zn. II. ÚS 26/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Otto Mrňavým, advokátem se sídlem v Praze 3, Tachovského nám. 649/3 , o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2010 č. j. 20 Cdo 4382/2008, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2007 č. j. 61 Co 533/2007-343 a usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. 8. 2002 č. j. 15 Nc 2709/2002-24, spojené s návrhem na zrušení části §104 odst. 2, věta druhá, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 7/2009 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 1. 2011, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že postupem obecných soudů v řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, byla porušena jeho ústavní práva zakotvená v čl. 1 a 2 Ústavy ČR, a dále v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel napadl rozhodnutí o nařízení exekuce proti jeho osobě a druhé povinné D. M. v podstatě s tou argumentací, že právní zástupkyně oprávněné nebyla oprávněna podat jejím jménem návrh na nařízení exekuce, neboť k takovému úkonu nebyla zmocněna v důsledku vady plné moci spočívající v uvedení nesprávné spisové značky z jiného řízení. Stěžovatel brojil zejména proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který v této uvedené námitce neshledal právní otázku, jež by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Podle stěžovatele se dovolací soud ve svém rozhodnutí snažil zcela nepravdivě změnit status zcela neoprávněné osoby (právní zástupkyně) na pouhou vadu původní plné moci založené jako kopie z jiného spisu. Stěžovatel namítal, že zodpovědnost za neoprávněný návrh na nařízení exekuce nese pouze tato právní zástupkyně oprávněné, a proto vyjádřil nesouhlas se závěrem dovolacího soudu, že tato okolnost ani nemohla mít ve svém důsledku vliv na právní postavení stěžovatele.
Napadeným usnesením Okresního soudu v Klatovech byla nařízena exekuce k vymožení povinnosti stěžovatele a druhé povinné D. M. zaplatit oprávněné H. P. (dále jen "oprávněná") společně a nerozdílně částku 480.000,- Kč spolu s úrokem ve výši 6 % p. a. od 1. 7. 1996 do zaplacení spolu s blíže specifikovanými náklady předcházejícího nalézacího řízení, a k vymožení povinnosti obou povinných k úhradě nákladů exekuce, když provedením exekuce soud pověřil soudní exekutoru JUDr. D. K. Proti rozhodnutí podal stěžovatel i druhá povinná odvolání.
V záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Plzni rozhodl toliko již o odvolání stěžovatele poté, co jeho původní usnesení ze dne 30. 9. 2003 č. j. 10 Co 682/2003-81 bylo Nejvyšším soudem zrušeno usnesením ze dne 28. 6. 2006 č. j. 20 Cdo 4/2006-236, za účelem prověření namítané překážky věci rozsouzené v důsledku současného vedení exekučního řízení a dříve nařízeného soudního výkonu rozhodnutí postihujícího tytéž nemovitosti. V napadeném usnesení po doplnění svých zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že překážka věci rozsouzené nařízení exekuce nebrání, neboť proti žádnému z povinných již žádný soudní výkon rozhodnutí na předmětné nemovitosti není veden, a proto věcně správné a zákonné rozhodnutí soudu prvého stupně o nařízení exekuce potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž namítal, aniž specifikoval dovolací důvod, že ve věci ještě existuje překážka nedostatku podmínky řízení, a to nedostatek plné moci, jíž měla ke svému zastupování oprávněna zmocnit advokátku JUDr. L. Š. V záhlaví citovaným usnesením rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolání stěžovatele odmítl.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud tedy není vrcholnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a není ani součástí soustavy obecných soudů.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).
V projednávané věci dovolací soud, posuzoval otázku, zda stěžovatelem podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela přípustnost dovolání výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první o. s. ř.), je pak logicky možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako námitky existence tzv. jiných procesních vad ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (nezahrnují-li podmínku existence právní otázky zásadního významu) nebo vad tzv. zmatečnostních (viz jejich výčet v §242 odst. 3 o. s. ř.).
Ústavní soud na tomto místě musí poukázat na svou dosavadní rozhodovací praxi, v níž vyjádřil, že není oprávněn přezkoumávat úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Takové rozhodnutí by mohlo být přezkoumáno pouze z hlediska odepření spravedlnosti, jestliže se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím šlo o projev svévole (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 40/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, nález č. 6, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03. táž sbírka, sv. 31, a další). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud u usnesení, odmítajících tzv. nenároková dovolání, nepožaduje extenzivní výklad práva, ale pouze uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel, např. citací judikátů, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 153/2004, sv. 32, nález č. 15). Těmto požadavkům napadené usnesení Nejvyššího soudu vyhovělo.
Jak dovolací soud konstatoval, hodnocením námitek v dovolání obsažených k závěru o splnění podmínky, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nebylo možné dospět. Dovolací soud uvedl, že svou argumentací stěžovatel v podstatě namítal existenci vady řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, která však sama k založení přípustnosti dovolání nebyla způsobilá, když sama podmínku zásadního právního významu ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních nesplňovala.
Pokud jde o nesouhlas stěžovatele se samotným výkladem problematiky provedeným Nejvyšším soudem, k tomu je nutno uvést, že je to právě Nejvyšší soud, kterému ve smyslu ustanovení §14 a násl. zákona o soudech a soudcích přísluší zajišťování zákonnosti rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu, tj. provádět a sjednocovat výklad tzv. obyčejných zákonů, Ústavnímu soudu nenáleží. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy).
V reakci na námitky stěžovatele proto Ústavní soud nezvažoval, zda a do jaké míry je napadený výklad dané problematiky, "optimální", ale pouze, zda není interpretací natolik extrémní, a tudíž svévolnou, že by vybočovala z postulátů zakotvených v Listině. K závěru o extrémní interpretaci ovšem nedospěl. Jak dovolací soud vyložil s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, dodatečným předložením plné moci je nedostatek průkazu zastoupení zhojen. Pokud tedy právní zástupkyně oprávněné dne 25. 8. 2008, tedy před předložením věci dovolacímu soudu dodatečně řádnou plnou moc doložila, pak byly také schváleny i ty úkony učiněné v řízení zástupkyní oprávněné, k nimž došlo před podpisem bezvadné plné moci. S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje a nemá důvodu s ním z pohledu ústavnosti nesouhlasit.
Ústavnímu soudu jsou rovněž známy závěry jeho nálezu ze dne 27. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 294/01 (dostupný in http://nalus.usoud.cz), jež stěžovatel ve své ústavní stížnosti v souvislosti s dodatečným předložením plné moci cituje. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že tento nález byl vystavěn na zcela odlišném skutkovém základě a na projednávanou věc nedopadá, již jen kvůli skutečnosti, že se zabýval ochranou procesních práv stěžovatele, účastníka řízení, za kterého měl takto zmocněný právní zástupce jednat. O zmocnění v daném řízení existovaly vážné pochybnosti, které sám účastník namítal, a v jejichž důsledku soud jednal v jeho nepřítomnosti. Toto rozhodnutí Ústavního soudu se tedy nijak nevěnovalo postavení druhé strany sporu a okolnosti, jak by se v jejích poměrech mohl takový zásah na procesních práv protistrany odrazit. Ostatně Ústavní soud může přisvědčit závěrům dovolacího soudu, který se také v tomto ohledu s argumentací stěžovatele vypořádal, potud, že řešení namítané právní otázky se stěžovatelových práv skutečně bezprostředně netýkalo a v jeho postavení nemohlo odrazit, když ani navrhovaným zrušením rozhodnutí soudů nižších stupňů by v postavení stěžovatele k žádné změně nedošlo.
Ústavní soud tak neshledal důvod z ústavněprávního hlediska jakkoli zpochybňovat ani napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů, které stěžovatel v podstatě napadnul na základě týchž důvodů jako rozhodnutí dovolacího soudu.
Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svých práv. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Jelikož se stěžovateli nezdařilo doložit zásah do jemu ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Společně s ústavní stížností stěžovatel podal rovněž návrh na zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení zákona. Ústavní soud již však dříve dovodil (srov. sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 22), že je-li samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení. Skutečnost, že návrh na zrušení právního předpisu lze podat pouze spolu s ústavní stížností, totiž znamená, že ve vztahu k ústavní stížnosti má tento návrh akcesorickou povahu. V kontextu ústavní stížnosti je také posuzován a sdílí její osud. Lze shrnout, že návrh na zrušení právního předpisu podle §74 zákona o Ústavním soudu předpokládá řádnou a meritorně projednatelnou ústavní stížnost; bez ní návrh nelze platně učinit (viz usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/08 ze dne 11. 9. 2008). Ústavní soud proto uvedený návrh podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu rovněž odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu