ECLI:CZ:US:2011:2.US.2624.11.1
sp. zn. II. ÚS 2624/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. září 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., bez právního zastoupení, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2011 sp. zn. 12 Co 19/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. 9. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 9. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí. Ústavní stížnost vykazovala obsahové a formální vady [stěžovatel nebyl právně zastoupen dle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a v podání rovněž absentovalo označení základních práv, která měla být napadenými rozhodnutími porušena a ústavněprávní argumentace stran porušení ústavně garantovaných základních práv či svobod stěžovatele], Ústavní soud však vzhledem k níže uvedenému nevyzýval stěžovatele k jejich odstranění.
Napadeným usnesením odmítl krajský soud odvolání stěžovatele do usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 14 EXE 496/2010, kterým byla nařízena na základě exekučního titulu (vykonatelného rozhodčího nálezu) exekuce na majetek stěžovatele, když stěžovatel nepředložil, i přes řádné poučení, námitky způsobilé zpochybnit splnění předpokladů pro nařízení exekuce; pokud stěžovatel namítá, že uplatnil návrh "o prohlášení neplatnosti rozhodčího nálezu," vedený Městským soudem v Brně pod sp. zn. 21 C 41/2010, nemá tato skutečnost bez dalšího vliv na vykonatelnost exekučního titulu. Stěžovatel odkazem na ust. §103 o. s. ř. a jím podaný návrh na zrušení předmětného rozhodčího nálezu vyvozuje, že krajský soud postupoval vadně, když dle jeho názoru jsou jen dvě možné varianty pohledu na věc: 1) "celý senát krajského soudu není odborně zdatný, aby zastával posty soudců, neboť je zcela evidentní, že jsem uvedl, že probíhá soudní proces, který může zpochybnit oprávněnost vymahatelné částky oprávněným, tedy jsem uvedl v podstatě skutečnosti zpochybňující formálně i materiálně vykonatelný exekuční titul." 2) "senát krajského soudu patří k tak zvané exekutorské mafii, neboť nerespektuje zákony ani procesní postupy stanovené občanským soudním řádem a toto činí ve prospěch zločinného spolčení."
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Napadeným rozhodnutím bylo odmítnuto odvolání stěžovatele do rozhodnutí o nařízení exekuce de facto z důvodu dle ust. §32 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, přičemž Ústavní soud se ztotožňuje s právním hodnocením provedeným odvolacím soudem. Stěžovatel netvrdí ani nedokládá, že by ve věci podal u městského soudu návrh na odklad vykonatelnosti předmětného rozhodčího nálezu (a že mu bylo vyhověno), přičemž samotné podání návrhu na jeho zrušení nemá dle shora citovaného ustanovení odkladný účinek. Ústavní stížnost stěžovatele je tak třeba považovat za nepřípustnou, když právní řád dává stěžovateli k dispozici procesní prostředek, skrze něž může efektivně hájit svá práva, a který stěžovatel ke své tíži nevyužil (vigilantibus iura scripta sunt). Závěry, které stěžovatel vyvozuje ve vztahu k senátu krajského soudu tak pramení z neznalosti právního řádu, z vlastní nečinnosti a zřejmě i z dob předchozích vžité představy o trvání státního paternalismu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu), aniž by odstraňoval vady, jimiž návrh trpěl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2011
Eliška Wagnerová, v. r.
soudce zpravodaj