ECLI:CZ:US:2011:2.US.2736.11.1
sp. zn. II. ÚS 2736/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 22. září 2011 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Matco, s.r.o., se sídlem Praha, Opatovická 1659/4, zastoupené JUDr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, 602 00, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. 13 C 62/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně. Jím bylo rozhodnuto prvními dvěma výroky o zaplacení jí žalované částky a výrokem III. bylo stěžovatelce (původně žalobkyni) uloženo zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 11.330,- Kč k rukám právní zástupkyně žalovaného ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozhodnutí soud mj. uvedl, že stěžovatelka podala žalobu proti žalovanému dne 22. 10. 2008, což bylo v době, kdy mezi žalovaným a státem, jemuž dědictví připadlo, a který v dědickém řízení vystupoval jako účastník, ještě nebyla uzavřena dohoda o vydání dědictví. Stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení částky 20.139,- Kč s příslušenstvím s tím, že se jednalo o pohledávku, kterou získala na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24. 4. 2008, a která původně vznikla společnosti GE Money Multiservis, a.s., a to ze smlouvy o revolvingovém úvěru, kterou společnost uzavřela s právní předchůdkyní žalovaného, která dne 29. 5. 2005 zemřela. Protože zemřelá nesplácela sjednaný úvěr, který čerpala do výše 23.600,- Kč, řádně a včas, vyzval ji původní věřitel dne 6. 3. 2005 k zaplacení celé dlužné částky, která v té době činila 21.758,- Kč. Stěžovatel svou pohledávku přihlásil nejprve u Úřadu pro zastupování státu, neboť po smrti dědictví připadlo státu, avšak ten mu sdělil, že s žalovaným bude uzavřena dohoda o vydání dědictví. Nato stěžovatel dne 11. 9. 2008 vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky, která k uvedenému dni činila již 47.595,70,- Kč a k zaplacení poskytl žalovanému lhůtu do 30. 9. 2008. Dopisem ze dne 24. 9. 2008 žalovaný stěžovatelce sdělil, že mu doposud nebyl vydán majetek z dědictví a požádal o povolení splátek. Stěžovatelka požadavek dopisem ze dne 13. 10. 2008 odmítla a nově vyčíslila požadovanou částku na 48.261,- Kč. Žalovaný uzavřel dohodu o vydání dědictví se státem dne 11. 11. 2008. Nato, v průběhu řízení, vzal stěžovatel žalobu z části zpět, neboť mu byla dne 19. 11. 2008 uhrazena částka 48.261 Kč, kterou stěžovatel započetl na požadovanou jistinu, úrok, úrok z prodlení a na část neúročeného příslušenství. Předmětem řízení tak zůstalo zaplacení částky 744,40 Kč z titulu splatného neúročeného příslušenství. Přesto stěžovatelka dopisem ze dne 2. 12. 2008 žádala žalovaného o doplacení částky 15.026 Kč a k dotazu žalovaného sdělila, že se převážně jedná o náklady řízení.
Výrok III. referovaného rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž toliko obecně uvedla, že se toto rozhodnutí příčí zásadám spravedlivého procesu, neboť vykazuje prvky přepjatého formalismu a libovůle, neboť soud založil své rozhodnutí na skutečnostech, jež nemohly být relevantní. Tím také bylo údajně zasaženo do majetkového práva stěžovatele tím, že nedošlo k jím očekávanému zmnožení jeho majetku o jemu přiznanou náhradu nákladů řízení a naopak došlo ke snížení jeho majetku tím, že mu byla uložena povinnost hradit žalovanému náklady řízení. Tak byl jeho majetek zkrácen o téměř 30 tisíc Kč.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu posuzovat výklad podústavního práva, ledaže by obecnými soudy přijatý výklad aplikované právní normy porušil základní práva stěžovatele.
Tak tomu ovšem v daném případě rozhodně není. Obecný soud ve svém rozhodnutí pečlivě hodnotil všechny provedené důkazy a vyvodil z nich přiléhavé skutkové závěry, které pak naprosto bezchybně právně hodnotil. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat právní posouzení věci a nadto v této konkrétní věci k takovému postupu nevidí žádný důvod. Naopak, nemohl si nepovšimnout, že to byla stěžovatelka, která si počínala od počátku velmi rasantně, ba bezohledně při vymáhání pohledávky, kterou odkoupila od svého právního předchůdce, aniž by respektovala teprve postupně se tvořící pozici žalovaného ve vztahu k předmětnému dědictví, přičemž jí muselo být jasné, že tento postup, resp. rychlost procesu uzavírání dohody o vydání dědictví mezi státem a žalovaným nezávisel jen na vůli posledně jmenovaného. Žalovaný nebyl ve věci v době podání žaloby pasivně legitimován, což stěžovatelce sdělil, avšak ta z toho nevyvodila žádné důsledky. Když se žalovaný pasivně legitimovaným stal, uhradil prakticky celou pohledávku v řádu dnů. Vzhledem k této skutečnosti vykazuje žaloba ve vztahu k žalovanému až rysy šikanóznosti.
Za této situace v žádném případě nelze uzavřít, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž především negarantuje úspěch podaného návrhu. Stejně tak nebylo porušeno ani žádné "majetkové právo" stěžovatelky, neboť v důsledku svého nekorektního a nesprávného postupu nemohla očekávat, nadto legitimně, že jí bude přiznán přísudek.
S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky ohledně porušení jejích základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2011
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu