ECLI:CZ:US:2011:2.US.2751.10.1
sp. zn. II. ÚS 2751/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky IMPEXTA 3000 Ostrava, spol. s r. o., se sídlem Českobratrská 2227/7, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupené JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem, se sídlem Puchmajerova 7, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2010, č. j. 23 Cdo 28/2010-90, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 2008, č. j. 5 Cmo 242/2008-43, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 6. 3. 2008, č. j. 19 Cm 16/2007-25, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení a 1) Oberbank Leasing, spol. s r. o., se sídlem Nám. I. P. Pavlova 1789/5, 120 00 Praha 2, a 2) Conundrum, a. s., se sídlem Štefánikova 95, 602 00 Brno, Královo Pole, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V řízení před obecnými soudy byl veden spor vyvolaný vedlejším účastníkem ad. 1 o zaplacení částky 1 650 000 Kč. Žaloba směřovala jednak proti stěžovatelce z titulu vrácení kupní ceny z důvodů odstoupení od kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou jako prodávající a vedlejším účastníkem ad. 1 jako kupujícím, a jednak proti vedlejšímu účastníkovi ad. 2, a to z titulu ručitelského závazku, který vyplýval z obchodních podmínek leasingové smlouvy uzavřené mezi vedlejším účastníkem ad. 1, jako pronajímatelem, a vedlejším účastníkem ad. 2, jako leasingovým nájemcem. Žalováno bylo tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalovanou částku společně a nerozdílně. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl nejprve platebním rozkazem tak, že žalobě vyhověl. Přímo v platebním rozkaze poučil účastníky o možnosti podat odpor a o tom, že bude-li odpor podán, musí se ve lhůtě 30 dnů písemně vyjádřit k obsahu žaloby. Stěžovatelka proti platebnímu rozkazu odpor podala, ale k důvodům žaloby se ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Žalobce proto navrhl, aby soud vydal rozsudek pro uznání, což soud učinil tak, že rozhodl částečným rozsudkem jen proti stěžovatelce. Pokud jde o vedlejšího účastníka ad. 2, tomu se nepodařilo platební rozkaz doručit. V řízení dále jako účastník vystupoval, ale o návrhu vůči němu rozhodováno nebylo, přičemž poté, co ve věci rozhodl rozsudkem Nejvyšší soud, vzal vedlejší účastník ad. 1 žalobu proti němu zpět a řízení v této části bylo zastaveno.
Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, podala stěžovatelka odvolání, ve kterém především namítla, že mezi skutkovými tvrzeními a žalobním návrhem je rozpor. Ze skutkových tvrzení vyplývá, že stěžovatelka má být hlavním dlužníkem a vedlejší účastník ad. 2 má být dlužníkem z titulu ručitelského závazku. Žalobní návrh však směřuje proti oběma jako solidárně zavázaným, ačkoliv vztah mezi hlavním dlužníkem a ručitelem nemá povahu pasivní solidarity. Z toho stěžovatelka dovodila, že žaloba v této podobě je zjevně nedůvodná. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu argumentovala, že zde nebyl dán důvod, aby byla vyzývána k vyjádření, neboť je-li zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, není k naplnění účelu řízení třeba ani vyzývat v rámci přípravy jednání k písemnému vyjádření ve věci. Dále zpochybnila postup soudu prvního stupně, pokud rozhodl částečným rozsudkem pro uznání, neboť částečným rozsudkem lze rozhodnout pouze tehdy, jestliže je na místě závěr o uznání části žalované pohledávky, k čemuž v této věci nedošlo. Na tomto závěru nemůže změnit nic fakt, že vedlejší účastník ad. 1 vydání částečného rozsudku navrhl. Za vadu dále považovala skutečnost, že předmětem řízení byla stále žaloba vycházející z pasivní solidarity obou žalovaných, přitom však napadeným rozhodnutím není žalovaná povinnost ukládána oběma žalovaným společně a nerozdílně, ale pouze jednomu z nich. Konečně vytýkala soudu prvního stupně, že vložil výzvu podle ustanovení §114b občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") do platebního rozkazu, ačkoliv podle jejího názoru ze zákona vyplývá, že má mít povahu samostatného usnesení. V této souvislosti poukazuje na běžnou praxi, podle které soudy tuto výzvu zasílají ve formě samostatného usnesení spolu s platebním rozkazem.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že byly splněny podmínky pro vydání částečného rozsudku pro uznání za situace, kdy se stěžovatelka k žalobě nevyjádřila, ačkoliv k tomu byla vyzvána a byla poučena o následcích, zůstane-li pasivní. Za rozhodující považoval, že skutková tvrzení žaloby byla dostatečná na to, aby z nich mohl soud učinit závěr o právní povaze nároku. Petit žaloby byl sice nesprávně založen na pasivní solidaritě žalovaných, ovšem právní titul žaloby není žalobce povinen vůbec uvádět. Odvolací soud se také ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, pokud rozhodl jen o části žaloby směřující proti stěžovatelce a nerozhodl současně o žalobě směřující proti vedlejšímu účastníkovi ad. 2, neboť takový postup byl v souladu s ustanovením §152 odst. 2 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které dovolací soud připustil podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu uznal možnost vydání částečného rozsudku pro uznání při splnění všech zákonných podmínek jen vůči jednomu ze žalovaných, protože nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Přitom se zcela ztotožnil s názorem odvolacího soudu a dovolání zamítl. Argumentaci pak rozšířil o odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a na doktrinální stanoviska vyjádřená v komentáři k o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje svoji argumentaci uplatněnou před obecnými soudy, zejména v odvolání a dovolání. Tvrdí, že žaloba - tak, jak byla koncipována - naplňuje znaky zjevně bezdůvodné žaloby. Poukazuje na to, že platná úprava neumožňuje platebním rozkazem rozhodnout jen o části žaloby. Z toho dovozuje, že v dané věci neměl být platební rozkaz vůbec vydán. Pokud pak navíc do takového platebního rozkazu byla vložena výzva podle ustanovení §114b o. s. ř., nemohla mít procesní důsledky, neboť při vydání takové výzvy platí zásada legálnosti postupu soudu, a proto ji soud může vydat jen při splnění podmínek pro vydání platebního rozkazu podle ustanovení §172 odst. 1 o. s. ř. Z těchto zásad vychází i dosavadní judikatura Nejvyššího soudu, se níž se nyní obecné soudy dostaly do rozporu. Podrobně rozebírá jejich argumentaci a z pozice svého pohledu na předmětnou věc ji vyvrací. V postupu soudů spatřuje porušení zákonem stanovených procesních pravidel, z čehož dovozuje porušení svého základního práva na soudní ochranu, zakotveného ve čl. 36 odst.1 Listiny.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 19 Cm 16/2007, s jehož obsahem se seznámil. Dále si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka ad. 1. Oslovení účastníci odkázali na odůvodnění svých rozhodnutí s tím, že k žádnému zásahu do práv stěžovatelky podle jejich názoru nedošlo. Vedlejší účastník ad. 1 ve svém podání argumentačně podpořil postoj zaujatý obecnými soudy. Žádné pro stěžovatelku nové skutečnosti, z nichž by Ústavní soud v tomto svém rozhodnutí vycházel, ve vyjádřeních nezazněly, proto nebylo třeba je stěžovatelce předkládat k replice.
Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející. Dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Obsahem ústavní stížnosti je polemika s právními závěry obecných soudů vyjádřenými v napadených rozhodnutích. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud k tomu jen na okraj poznamenává, že argumentace stěžovatelky se ve značné míře míjí s argumentací soudů tím, že její skutkové závěry jsou velmi subjektivní a jsou přizpůsobovány potřebám vlastních právních závěrů. Ústavní soud k tomu připomíná, že není oprávněn přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy. Nutno totiž vycházet z často opakovaného pravidla, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), nelze považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu