ECLI:CZ:US:2011:2.US.2853.10.3
sp. zn. II. ÚS 2853/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele P. Č., zastoupeného JUDr. Bedřichem Benkem, advokátem se sídlem Žižkova 1, České Budějovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2010 č. j. 19 Co 1506/2010-20 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2010 č. j. 34 C 134/2010-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že postupem obecných soudů v záležitosti práva na přiznání osvobození od soudních poplatků bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces chráněného Ústavou ČR. Stěžovatel v ústavní stížnosti projevil nesouhlas se závěrem obecných soudů o tom, že řádně nedoložil údaje o svých majetkových a příjmových poměrech a namítal, že soudy vytyčily nesmyslná kritéria a úsudek o objektivní neschopnosti zaplatit soudní poplatek posunuly k povinnosti účastníka vyloučit subjektivní schopnost zaplatit.
Napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") potvrdil jako věcně správné v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud"), kterým soud nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků v řízení o jeho žalobě o náhradu škody. Okresní soud rozhodoval na žádost stěžovatele. Žádost stěžovatel odůvodnil skutečností, že není zaměstnán ze zdravotních důvodů a že nepobírá žádné příjmy z pracovního či jiného poměru ani z podnikání, ani nemá příjmy z hmotného a sociálního zabezpečení. Na další výzvu soudu, aby předložil vyplněný formulář o osobních, majetkových a výdělkových poměrech spolu s příslušnými doklady, přitom stěžovatel již nijak nereagoval.
Z napadeného rozhodnutí krajského soudu se sestává, že ten v projednávané věci přezkoumal příslušný soudní spis a dospěl ke stejnému závěru jako soud prvého stupně, totiž, že osobní, majetkové a výdělkové poměry stěžovatele, tak jak byly soudu doloženy, jeho osvobození od soudních poplatků neodůvodňují. Podle obecných soudů, stěžovatel sice uvedl, že pobírá dávky státní podpory, nepředložil však přes výzvu soudu žádné potvrzení o jejich aktuální výši. Stěžovatel rovněž nedoložil, zda je evidován na úřadu práce jako nezaměstnaný či že je osobou se změněnou pracovní schopností. Jak obecné soudy uvedly, z předloženého prohlášení stěžovatele přitom nevyplynul žádný vážný důvod, pro který stěžovatel není zaměstnán a nemůže dosahovat příjmu z pracovního či obdobného poměru, stěžovatel nepředložil soudu žádné listiny, např. potvrzení lékaře apod., ze kterých by bylo možné zjistit, zda a v jakém rozsahu je omezena jeho pracovní schopnost, a současně ani nijak nedoložil, z čeho hradí své životní potřeby. Obecné soudy proto konstatovaly, že pouhá skutečnost, že stěžovatel pobírá dávky hmotné nouze, jejichž výši však soudu nedoložil, nemůže jeho žádost o osvobození soudních poplatků odůvodnit.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je třeba konstatovat, že článek 36 odst. 1 Listiny, na který stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje, ani jiná ustanovení Listiny či Ústavy ČR právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují. K zásahu do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny by však za určitých okolností neosvobozením od soudních poplatků dojít mohlo, neboť toto právo zaručuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. "Právo na soud" není ovšem absolutní. Může podléhat implicitně připuštěným omezením, neboť samou svou povahou vyžaduje regulaci ze strany státu. Na přístup jednotlivce k soudu tedy mohou být uvalena různá omezení, včetně finančních. Taková omezení ovšem nesmí omezit přístup k soudům takovým způsobem nebo v takovém rozsahu, že by byla zasažena sama podstata tohoto práva. Pokud stát přístup k soudu podmínil stanovením zákonné povinnosti zaplatit soudní poplatek, lze obecně konstatovat, že postupoval v ústavních mezích, tj. způsobem slučitelným se základním právem na přístup k soudu. Protože právo na přístup k soudu, jak vyplývá z citace čl. 36 odst. 1, má každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku, zákon současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku při uplatňování práva v civilním procesu prominout.
Podle ustanovení §138 odst. 1 věta prvá o. s. ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka, nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Z dikce uvedeného ustanovení (srov. obrat "může přiznat") lze ovšem dovodit, že je obecnému soudu ponechán prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal. Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění vymezených podmínek. Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky naplněny, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, není tedy otázkou v rovině ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší zasahovat do výsostného práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě byly doloženy a naplněny důvody pro přiznání dobrodiní zákona - osvobození od poplatku (srov. např. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, nález č. 28, str. 275.).
Ústavní soud může toliko přezkoumat, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. V posuzované věci ovšem žádné takové pochybení neshledal. Soudy obou stupňů se v souladu s ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. žádostí stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zabývaly a poskytly mu i procesní prostor, aby svá tvrzení v řízení náležitě doložil. Za tím účelem mu poskytly také procesní poučení. Obecné soudy svůj následný postup řádně odůvodnily a uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které skutečnosti pro ně byly ve věci stěžovatele významné. Soudy tak dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Jejich procesnímu postupu tedy nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud podotýká, že právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení, či že by jednotlivci zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel namítá porušení svého práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, příp. jiného orgánu, považuje Ústavní soud ve věci stěžovatele za nutné zdůraznit, že je předně povinen tak sám činit "stanoveným postupem", tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy a pokyny soudu.
Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí soudů nevybočila z mezí ústavnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu