ECLI:CZ:US:2011:2.US.2884.11.2
sp. zn. II. ÚS 2884/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti, RNDr. M. A. a J. T., oba zastoupeni JUDr. Klárou Samkovou, Ph.D., advokátkou advokátní kanceláře se sídlem Španělská 6, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010 č.j. 29 Co 1/2010-690, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 1. 2009 č.j. 23 C 23/2000-600 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2011 č.j. 22 Cdo 1372/2011-808, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 7 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 31, čl. 36 odst. 1 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 2 odst. 4, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení výroků v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví ve výroku specifikované nemovitosti, nemovitost přikázána do výlučného vlastnictví žalobce a žalobci uloženo zaplatit na vypořádání nemovitosti každému stěžovateli částku 3 583 333 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku. Stěžovatelé rovněž požadují zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnutí soudu prvého stupně potvrzeno a připojeného usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 28. 6. 2011), kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatele proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy při rozhodování o zrušení spoluvlastnictví odpovídajícím způsobem nepřihlédly k naplnění důvodů zvláštního zřetele hodných stanovených v §142 odst. 2 obč. zák., jež v konkrétním případě jednoznačně vylučují zrušení spoluvlastnictví z důvodu závažného zdravotního stavu stěžovatele. V tomto směru nebylo provedeno objektivní a nezávislé dokazování a právní závěry soudů tak neměly oporu v dokazování. Stěžovatelé rovněž nesouhlasí s výší vypořádacího podílu, který byl dle nich stanoven nespravedlivě pouhým formalistickým výpočtem z podílu ceny nemovitosti stanovené znalcem.
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti a zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti.
Dle §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Dle ust. §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Z obsahu ústavní stížnosti i připojených rozhodnutí vyplývá, že odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně podala pouze stěžovatelka, resp. odvolání podané stěžovatelem bylo odmítnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010, jako opožděné (proti tomuto usnesení ústavní stížnosti nebyla podána). Městský soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že s ohledem na nerozlučné společenství účinky odvolání se vztahují i na stěžovatele, avšak stěžovatelce nepřísluší, aby bránila napadenému rozsudku i za stěžovatele (pokud jde o důvody zvláštního zřetele hodné). Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu pak podal pouze stěžovatel.
Stěžovatelka tedy podala ústavní stížnost opožděně, neboť sama nevyužila možnosti podat dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a lhůtu pro podání ústavní stížnosti, ve které hodlá brojit proti porušení jejích základních práv ze strany obecných soudů, je za této situace třeba odvíjet již od doručení rozhodnutí městského soudu.
Ve vztahu ke stěžovateli nezbývá než ústavní stížnost směřující do rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu s ohledem na výše uvedené hodnotit jako nepřípustnou. Stěžovatel totiž odvolání, ve kterém by namítal výhrady vůči rozhodnutí nalézacího soudu, zákonu odpovídajícím způsobem neuplatnil, a nevyčerpal tak všechny procesní prostředky směřující k ochraně jeho práv. Z hlediska možnosti namítat porušení základních práv a svobod u Ústavního soudu nic nemění ani okolnost, že se v projednávané věci jednalo o tzv. nerozlučné společenství, v jehož důsledku výrok odvolacího soudu, vynesený na základě odvolání podaného jen stěžovatelkou, musel zavazovat i účastníka řízení, který sám opravný prostředek nepodal. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž koncipována jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, jestliže před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele.
Nejvyšší soud, který se při posuzování dovolání zabýval výhradně otázkou jeho přípustnosti (otázkou procesní), pak odpovídajícím způsobem objasnil, z jakých důvodů nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (stěžovatel nevymezil otázku zásadního právního významu). Ústavní soud proto neshledal důvod, aby závěr o nepřípustnosti dovolání z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval.
Nad rámec Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud se v souvislosti s posouzením otázky přípustnosti dovolání velmi podrobně zabýval všemi aspekty projednávané věci, týkajícími se zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a možnostmi postupu dle §142 odst. 2 obč. zák. s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Závěry obecných soudů, které hodnotily nepříznivý zdravotní stav stěžovatele v souvislosti se všemi dalšími skutkovými zjištěními a dospěly k závěru, že nebyly dány důvody pro zamítnutí žaloby, nepovažoval za nepřiměřené a v rozporu s dobrými mravy. Podrobně se vyjádřil i k otázce stanovení vypořádacího podílu.
Ústavní soud považuje obecnými soudy vyslovené závěry za ústavně souladné a dovozuje, že s ohledem na své kompetence soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není soudem nadřízeným obecným soudům, by projednání ústavní stížnosti v dané věci nemohlo vést ke kasačnímu rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a e) a §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh podaný po lhůtě, návrh nepřípustný a jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu