ECLI:CZ:US:2011:2.US.2902.11.1
sp. zn. II. ÚS 2902/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. V., advokátem nezastoupené, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným dne 29. 9. 2011 a označeným jako "ústavní stížnost" stěžovatelka brojila proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 15 C 150/2008, a Obvodního soudu pro Prahu 7 ve věci sp. zn. 43 Nc 1603/2009 s tím, že v řízeních došlo a stále dochází k neoprávněnému zásahu do jejích základních práv. V podání obšírně popsala, jak se potýká s obecnými soudy, státním zastupitelstvím, Policií České republiky i dalšími orgány státu a uvedla, že záměrně není šetřena trestná činnost namířená proti její osobě. Po Ústavním soudu žádá, aby "nezákonná rozhodnutí obecních soudů Praha 2 a Praha 7 zrušil", nařídil "pokračování v řízení u soudu Praha 2 č. j. 15 C 150/2008" a zrušil "protiprávní řízení u soudu Praha 7 č. j. 43 Nc 1603/2009".
Podání stěžovatelky předně neodpovídalo požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které na ústavní stížnost klade, když ji nepodala prostřednictvím advokáta, který by ji v řízení o ústavní stížnosti řádně zastupoval (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Krom toho podání postrádalo ústavněprávní argumentaci, tedy výklad, v čem konkrétně zásah do svých základních práv stěžovatelka spatřujete a proč. Přesto soudce zpravodaj stěžovatelku k nápravě nevyzýval, neboť ani v případě odstranění nedostatků by se Ústavní soud obsahovou stránkou stížnosti evidentně nemohl zabývat.
Stěžovatelka k podání připojila svazek listin - různých svých oznámení a podání, reakcí oslovených státních orgánů, rozhodnutí přijatých v řízeních, která vedla, jakož i dalších dokumentů. Mezi nimi bylo též usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2010, č. j. 51 Co 417/2010-348, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 4. 2010, č. j. 15 C 150/2008-337, o přerušení řízení vedeného stěžovatelkou proti České republice - ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí, a to do pravomocného skončení řízení o zbavení stěžovatelky způsobilosti k právním úkonům. Na písemném vyhotovení usnesení je učiněna poznámka, že bylo doručeno dne 19. 10. 2010. Dalším přiloženým dokumentem relevantním pro posouzení návrhu je usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 9. 2009, č. j. 43 Nc 1603/2009-17, o zahájení řízení o úpravě způsobilosti stěžovatelky k právním úkonům. Také to je opatřeno poznámkou o doručení, a to datem 2. 6. 2009.
S výjimkou specifického návrhu podle §119 a násl. zákona o Ústavním soudu se fyzická osoba, která není privilegovaným navrhovatelem ve smyslu příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu upravujících jednotlivé typy řízení, může na Ústavní soud obrátit leda s ústavní stížností (k níž případně připojí návrh podle §74 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu oprávněna podat tehdy, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. V zásadě tedy musí jít o individuální akt vydaný v řízení, jehož se fyzická osoba - stěžovatel účastnila, a který se týká jejích práv a povinností. Eventuálně se lze ústavní stížností bránit jinému zásahu orgánu veřejné moci, za který judikatura Ústavního soudu považuje např. průtahy v řízení, kontrolní činnost, aj. Ústavní soud je - stejně jako ostatní orgány veřejné moci - ve své pravomoci limitován zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Jak může Ústavní soud rozhodnout o ústavní stížnosti, vymezuje §82 zákona o Ústavním soudu. Stížnostní petit, tedy návrh stěžovatelky, jak by mělo být v jeho věci rozhodnuto, se záběru ustanovení §82 zákona o Ústavním soudu vymyká. Není v pravomoci Ústavního soudu, aby na základě podnětu účastníků nařizoval obecným soudům pokračovat v přerušeném řízení či naopak zahájené řízení ukončit (slovy stěžovatelky "zrušit"). K projednání návrhu v intencích stěžovatelkou formulovaného petitu není Ústavní soud příslušný, soudce zpravodaj jej proto musel podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
I kdyby soudce zpravodaj vycházel z toho, že stěžovatelka ve skutečnosti mínila napadnout výše v textu specifikovaná usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, s jejím návrhem by naložil stejně. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z dat doručení obou usnesení na nich vyznačených plyne, že stížní lhůta uplynula marně. Navíc ani jedno z usnesení není konečným rozhodnutím ve věci, takže stěžovatelka bude mít ještě řadu příležitostí svá práva v probíhajících řízeních hájit. Tak jako tak by tedy byl návrh stěžovatelky odmítnut podle §43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu jako opožděně podaný, resp. nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2011
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj