ECLI:CZ:US:2011:2.US.2996.11.1
sp. zn. II. ÚS 2996/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky V. D., zastoupené Mgr. Julií Filipovou, advokátkou se sídlem Nádražní 73, Horšovský Týn, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2011 č. j. 12 Co 290/2011-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu. Tvrdí, že tímto pravomocným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v článcích 2 odst. 2, 3 odst. 1, 4 odst. 3 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka současně s odkazem na ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon o "Ústavním soudu") navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Napadeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 16. 2. 2011 č. j. 12 C 931/2010-28, jímž nebylo stěžovatelce přiznáno osvobození od placení soudních poplatků a jímž byl zamítnut její návrh na ustanovení zástupce.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nedostatečně posoudil její odvolání včetně řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení. Vytýká soudu, že přijal bez dalšího názor soudu prvního stupně, aniž by se podrobně zabýval okolnostmi svědčícími pro osvobození od soudních poplatků, a omezil se pouze na konstatování, že stěžovatelka nedoložila své osobní, výdělkové a majetkové poměry. Odkazuje na své podání ze dne 29. 12. 2010, v němž se měla podrobně vyjádřit ke svým majetkovým poměrům i nákladům, jež prokazovala doklady potvrzujícími výši plateb, a uvádí, že předložila i lékařskou zprávu o svém dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně připomíná svoji judikaturu vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (např. sp. zn. III. ÚS 788/2009), v níž se opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000); případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. sp. zn. I. ÚS 13/98, II. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98) nebo se jednalo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03). Taková situace však v projednávané věci zjevně nenastala.
Z odůvodnění ústavní stížnosti i napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce zamítl proto, že neshledal podmínky pro vyhovění její žádosti vzhledem k tomu, že řádným způsobem nedoložila své osobní, výdělkové a majetkové poměry (neboť přes výzvu soudu nedoložila výši svého příjmu, neuvedla, které platby a v jakých intervalech jsou hrazeny a jaké částky připadají na stěžovatelku a její babičku, s níž má bydlet, a to za situace, kdy předkládala doklady znějící na jméno babičky). Odvolací soud se se závěry prvostupňového soudu ztotožnil a jeho usnesení při konstatování, že své osobní, výdělkové a majetkové poměry stěžovatelka nedoložila ani v odvolacím řízení, jako věcně správné potvrdil napadeným rozhodnutím, které adekvátně odůvodnil, což je z hlediska ústavního přezkumu podstatné. Nadto je nutno poukázat na skutečnost, že stěžovatelka nejenže přes výzvu soudu prvního stupně nedoplnila návrh na osvobození od soudních poplatků ohledně svých majetkových a osobních poměrů a neučinila tak ani v odvolacím řízení, přičemž řádné doložení poměrů účastníka je nutným předpokladem pro posouzení odůvodněnosti návrhu, ale v odvolání stěžovatelka ani neuvedla žádné výtky proti rozhodnutí či postupu soudu prvního stupně, přestože k doplnění důvodů odvolání byla vyzvána (viz odůvodnění napadeného rozsudku). Je tedy zřejmé, že stěžovatelka svá práva řádně (včas) nehájila, ačkoliv tak učinit mohla a měla (k tomu srov. závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 126/04), přičemž tento postup v předchozím řízení není možné napravovat v rámci řízení o ústavní stížnosti. Již z toho důvodu tedy nelze námitky stěžovatelky považovat za relevantní.
S ohledem na shora uvedené tedy Ústavní soud konstatuje, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Ústavní soud za dané situace nevyhověl návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť k tomuto postupu neshledal důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu