ECLI:CZ:US:2011:2.US.3008.09.1
sp. zn. II. ÚS 3008/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti MUDr. V. M., právně zastoupeného JUDr. Ing. Miroslavem Silovským, advokátem se sídlem Karlova ul. 5, Plzeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2008 sp. zn. 43 T 40/2007, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. 8 To 144/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným tím, že dne 27. února 2007 poté, kdy poškozenou M. S. vylákal pod nezjištěnou záminkou na místo schůzky v Plzni již v úmyslu ji usmrtit, ji odvezl vozidlem, které užíval, na přesně nezjištěné místo, kde na ni vystřelil z plynové pistole náboj s pepřovou náplní tak, aby ochromil její obrannou reakci, drátem ji svázal obě ruce před tělem a obě nohy, ústa a nos jí přelepil páskou, přes hlavu jí přetáhl igelitový pytel, který pod krkem upevnil omotáním páskou, v důsledku čehož došlo u poškozené ke smrti udušením, po usmrcení zabalil její tělo do igelitových pytlů a uložil je do předem připravené a upravené plastové bedny, kterou zatížil rovněž předem připravenými 16ti kameny, víko bedny po celém obvodu zajistil vázacím drátem a bednu vhodil do Orlické přehrady, odkud byla dne 20. června 2008 vylovena rybáři.
Jednání stěžovatele kvalifikoval Městský soud v Praze jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 14 let a podle §39a odst. 3 trestního zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou, zároveň byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 240.000,- Kč. Odvolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ve smyslu ustanovení §256 trestního řádu zamítnuto.
Dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze bylo Nejvyšším soudem odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že z obou rozhodnutí je zřejmé, že městský soud i vrchní soud rozhodly o vině pouze na základě nepřímých důkazů, přičemž stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného trestného činu na základě ne zcela přesně zjištěného pohybu jeho služebního vozidla zachyceného neurčitými a nic nevypovídajícími záznamy průmyslových kamer, výpisy z mobilní telefonní sítě a dále z výpovědí svědků, převážně spolupracovníků poškozené, kteří svými výpověďmi nijak nepřispěli k objasnění věci, jen nejasně spekulovali o vlastnostech stěžovatele a o vztahu poškozené k stěžovateli.
Městský soud se dle stěžovatele vůbec nezabýval námitkami, že i kdyby skutečně došlo ke skutku uvedenému ve výroku rozsudku, tak jak uvádí obžaloba, nemohl by jej spáchat stěžovatel, což je zřejmé zejména z časových údajů zjištěných z mobilní sítě. Soud se těmito námitkami a připomínkami vůbec nezabýval a nijak se s nimi nevypořádal ani v odůvodnění svého rozsudku. Stěžovatel u soudu obou stupňů navrhl provedení důkazů, které by jeho vinu jednoznačně vyvrátily, a to důkaz znaleckým posudkem druhově shodných beden, ve kterých byla nalezena poškozená, dále navrhl vyslechnout jako svědka p. A. Rozhodující soudy důkazním návrhům stěžovatele nevyhověly, aniž by toto nevyhovění jakýmkoli způsobem odůvodnily.
Stěžovatel proto tvrdí, že v dané věci rozhodující soudy neprovedly jím navržené důkazy, a to aniž by toto rozhodnutí jakkoli zdůvodnily a při rozhodování o vině stěžovatele vycházely pouze z důkazů navržených obžalobou a z ostatních okolností daného případu, čímž rozhodly v rozporu se skutkovým stavem věci.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí jakož i vyžádaného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely.
Co do provedeného dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy platí, že Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly; je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech obecné soudy vycházejí zejména z tzv. zásady materiální pravdy; z jejího vymezení v §2 odst. 5 tr. řádu též plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý, soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran, a je limitován rozsahem "nezbytným pro rozhodnutí". Soudy přitom musí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné.
Z uvedeného rámce dokazování jsou soudy povinny vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích §2 odst. 5 tr. řádu postačující.
V projednávané věci obecné soudy nepřekročily rámec výše uvedených zásad a z celé řady navzájem se podporujících přímých i nepřímých důkazů dovodily skutkový stav, o němž není důvodných pochybností. Ústavní soud musí konstatovat, že odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je co do svého rozsahu zcela vyčerpávající, podrobně rozebírá všechny provedené důkazy, na jejichž základě dochází ke zcela logickým závěrům ohledně skutkového děje a z něj pak vyvozuje právní závěry, k nimž nelze mít z ústavně právního hlediska žádných připomínek. Vrchní soud jako soud odvolací se podrobně vypořádal s námitkami stěžovatele uvedenými v odvolání, zejména je třeba uvést, že se dostatečným způsobem vyjádřil k obhajobou navrhovaným dalším důkazům, z nichž většinu považoval z hlediska již zjištěných skutkových okolností za nadbytečné (zejména znalecký posudek z oboru mechanika ohledně druhově stejných typů vrtaček a druhově stejných výrobků z plastu jako je nalezená platová bedna).
Je třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho ústavně zaručených práv postupem obecných soudů. Jak je z prostudovaných podkladů patrné, obecné soudy provedly potřebné dokazování a na jeho základě dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je přitom založena výhradně na nesouhlasu s jejich právními závěry.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímu soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu