ECLI:CZ:US:2011:2.US.3067.11.1
sp. zn. II. ÚS 3067/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. L. K., zastoupeného JUDr. Josefem Podhorským, advokátem advokátní kanceláře v Benešově, Masarykovo nám. 102, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 11 Co 435/2011-377 ze dne 29. 6. 2011 a usnesení Okresního soudu v Lounech sp. zn. 5 C 219/2004/370 ze dne 26. 5. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 96 Ústavy ČR.
Stěžovatel se v řízení u obecných soudů domáhal proti Zemědělskému družstvu Podlesí Ročov zaplacení 1 500 000 Kč jako náhrady za nevydané nemovitosti dle zákona o půdě. Žalobě bylo vyhověno co do částky 61 156,83 Kč (ve formě vydání 24,5 tuny krmného ječmene), ve zbytku byl návrh zamítnut. Ústavní stížností napadenými usneseními bylo rozhodnuto, že se stěžovateli nepřiznává právo na osvobození od soudních poplatků a stěžovatel je zavázán zaplatit státu na jeho nákladech částku 27 555 Kč.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů týkajícími se jeho povinnosti zaplatit státu náklady vynaložené na vypracování znaleckých posudků. Pro případ, že se Ústavní soud neztotožní s jeho názorem, dle nějž se zákonné osvobození od soudních poplatků podle zvláštního předpisu vztahuje i na náklady, které v rámci soudního řízení hradí (zálohuje) stát, požaduje, aby Ústavní soud přezkoumal, jestli náklady státem zálohované jsou náklady opravdu nezbytnými k vyřešení sporu a zda to nejsou náklady, které v průběhu řízení někdo nezavinil, či nejsou náklady zbytečnými. Stěžovatel poukazuje na to, že co do základu nároku byl jako žalobce zcela úspěšný, problém byl pouze ve výši plnění. Předmětné nemovitosti stěžovatel před jejich devastací státem či před jejich převodem do soukromých rukou neviděl, a nemohl tedy znát ani jejich cenu, kterou proto stanovil laickým pohledem. Předkládá výhrady proti kvalitě práce znalců a tvrdí, že znalecké posudky nebyly pro svoji chybnost a neodbornost v řízení použitelné, a to zejména posudek znalce J., vedoucí k nezbytnosti revizního posudku. Za nadbytečný považuje stěžovatel i dodatek k posudku znalce S.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud předesílá, že ve své rozhodovací praxi, týkající se otázky náhrady nákladů řízení, opakovaně konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by mohla nabýt ústavně právní dimenze teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení v projednávané věci však zjištěna nebyla.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly, přičemž jejich závěrům nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout. Obecné soudy odpovídajícím způsobem posoudily návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků i jeho výhrady proti povinnosti zaplatit náklady státu za znalecké posudky. Dostatečně se zabývaly majetkovými poměry stěžovatele a patřičně zdůvodnily, proč stěžovateli nebylo osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 odst. 1 o.s.ř. přiznáno. Stejně tak obecné soudy zákonu odpovídajícím způsobem zdůvodnily, z jakých důvodů bylo stěžovateli uloženo zaplatit náklady vzniklé státu zaplacením znaleckých posudků (posudky byly vyhotoveny k návrhu stěžovatele jako žalobce, který trval i na místním šetření, jejich případné nedostatky byly zohledněny ve výši přiznaného znalečného, přičemž rozhodnutí o přiznání znalečného již nabyla právní moci). Vzhledem k tomu, že u stěžovatele nebyly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, stanovil stěžovateli soud povinnost zaplatit náklady státu v rozsahu 96 %, neboť stěžovatel byl žalobou úspěšný pouze v rozsahu 4%. Pokud jde o vztah mezi ust. §21a odst. 2 zák.č. 229/1991 Sb. a §148 odst.1 o.s.ř. odkázaly soudy na stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné pod Cpjn 36/1995.
Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud proto nemůže opakovaně a v podstatě z pozice třetí soudní instance přezkoumávat nezbytnost a kvalitu znaleckých posudků, ani konkrétní výši nákladů vzniklých v souvislosti s jejich vypracováním.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovateli se nepodařilo prokázat namítané porušení základních práv, v projednávané věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Řádně odůvodněný právní závěr obecných soudů, učiněný v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci jeho volné úvahy, proto není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat. Ústavní soud neshledal, že by uvedené rozhodnutí obsahovalo prvky libovůle, nebo se jednalo o rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu