ECLI:CZ:US:2011:2.US.3147.10.3
sp. zn. II. ÚS 3147/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. B., zastoupené JUDr. Boženou Kristiánovou, advokátkou se sídlem L. Pokorného 37, Třebíč, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení sp. zn. 656 017 0529 ze dne 15. 5. 2009, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 41 Cad 77/2009-45 ze dne 9. 12. 2009 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 43/2010-131 ze dne 21. 9. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která ve spojení s doplňujícím podáním ze dne 3. 12. 2010 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci s odvoláním na porušení jejích ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 26 odst. 3, čl. 30 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, Česká správa sociálního zabezpečení svým rozhodnutím sp. zn. 656 017 0529 ze dne 15. 5. 2009 zamítla žádost stěžovatelky o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění rozhodném (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), s odůvodněním, že podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení v Třebíči ze dne 6. 5. 2009 není stěžovatelka plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 5 %.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, o níž rozhodl Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") zamítavým rozsudkem č. j. 41 Cad 77/2009-45 ze dne 9. 12. 2009. Při svém rozhodování se soud opíral o posudek vypracovaný Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně (dále též "posudková komise" či "komise") č. j. 2009/2513-BR ze dne 12. 11. 2009, která dospěla k závěru, že k datu vydání napadeného rozhodnutí nebyla stěžovatelka plně invalidní podle §39 zákona o důchodovém pojištění, nebyla ani částečně invalidní podle §44 odst. 1 nebo 2 téhož zákona, neboť se u ní nejednalo o pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 33 %, nejednalo se ani o schopnost vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek a dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav jí značně neztěžoval obecné životní podmínky. Stěžovatelka při autonehodě dne 8. 8. 2008 utrpěla tržnou ránu V. prstu pravé ruky, když touto rukou rozbila přední sklo auta. I přes následné ošetření zůstal malík pravé ruky nefunkční v natažení a odtažení od ostatních prstů, bez možnosti aktivního přitažení a ohnutí. Pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti v důsledku ztuhnutí jednoho prstu pravé ruky zhodnotila komise podle přílohy č. 2, kapitoly XV, oddílu H, položky 26 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění rozhodném, ve výši 5 %, přičemž vzhledem k nepříznivému postavení prstu a bolestem zvýšila hodnocení o 10 %, celkově tedy pokles činil 15 %.
Stěžovatelka s tímto rozhodnutím nesouhlasila, a proto se dále obrátila s kasační stížností na Nejvyšší správní soud, jenž její stížnost rozsudkem č. j. 4 Ads 43/2010-131 ze dne 21. 9. 2010 rovněž zamítl.
Shora uvedená rozhodnutí pak stěžovatelka napadla projednávanou ústavní stížností, v níž namítá nesprávné zhodnocení jejího zdravotního stavu ze strany posudkové komise a následně i krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, jež z posudku vypracovaného komisí při svém rozhodování vycházely. Stěžovatelka trvá na tom, že mezi zjištěními posudkové komise a jejím zdravotním stavem existuje nesoulad, posudek je neúplný a nepřesvědčivý, posudková komise se nevypořádala se všemi rozhodnými skutečnostmi, nepřihlédla ke všem stěžovatelkou udávaným potížím a své závěry náležitě nezdůvodnila. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka k ústavní stížnosti připojila část znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie se specializací úrazové chirurgie, vypracovaný MUDr. P. M., který prý svědčí o závadnosti posudku komise. Stěžovatelka rovněž uvedla, že v řízení před správními soudy navrhovala vypracování revizního znaleckého posudku, pročež v tomto jí nebylo vyhověno, ze strany krajského soudu navíc bez jakéhokoliv odůvodnění. S odkazem na tyto skutečnosti má stěžovatelka důvod se domnívat, že ze strany obecných soudů i správního orgánu došlo k pochybení, zasahujícího do jejích ústavně zaručených práv.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud považuje úvodem za nutné připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy správních soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly uvedené principy dodrženy, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování, což jedině by mohlo být důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí. Taková pochybení však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
Ze stížnostních námitek vyplývá, že stěžovatelka se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů především obecných soudů, neboť v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Argumentace stěžovatelky v podstatě neopouští rovinu podústavního práva a pouze odkazuje na porušení uvedených základních práv. Ústavní soud tak staví právě do role další opravné instance, která mu, jak bylo řečeno, nepřísluší.
K samotnému znaleckému posouzení zdravotního stavu, který stěžovatelka napadá, je třeba uvést, že je-li přiznání důchodu podmíněno zdravotním stavem žadatele, je rozhodnutí soudu závislé především na odborném lékařském posudku. Zdravotní stav a pracovní schopnost občanů zjišťuje v případě pochybností pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění, pokud napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení (ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů) v souladu s ustanovením §4 odst. 2 citovaného zákona, příslušná posudková komise. Tento zákonem předepsaný důkaz - posudek komise - hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad uvedených v ustanovení §77 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, přičemž posudek, který zcela splňuje požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, bývá zpravidla ve věci důkazem stěžejním.
Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud musí zabývat tím, zda posudek splňuje všechny formální náležitosti, zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů.
Jak je patrné ze spisového materiálu, uvedeným přezkumným hlediskům soudy ve správním soudnictví dostály. Podle závěrů krajského soudu, zaznamenaných v napadeném rozhodnutí, byl posudek vypracován "na základě řádně zjištěného zdravotního stavu žalobkyně a hodnocení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobkyně je v souladu s příslušnými právními předpisy a odpovídá shromážděným odborným lékařským nálezům". Námitkami stěžovatelky ohledně nesprávnosti, popřípadě nedostatečnosti předmětného posudku se posléze velmi detailně zabýval Nejvyšší správní soud, pročež stěžovatelce vysvětlil, z jakých důvodů nevzbuzuje posudek vypracovaný pro potřeby soudního řízení žádných pochyb co do jeho "komplexnosti, srozumitelnosti a přesvědčivosti". Jeho podrobnou argumentaci nepovažuje Ústavní soud za nezbytné dále rekapitulovat a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí kasačního soudu, z něhož vyplývá, že posudek vypracovaný komisí byl ze strany soudu velmi pečlivě posuzován. Pokud jde o stěžovatelkou zmiňovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie se specializací úrazové chirurgie, vypracovaný MUDr. P. M., tento se k závěrům posudkové komise nijak nevyjadřuje, neboť byl zpracován pro účely jiného řízení (v němž nebyl posuzován pokles stěžovatelčiny schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu), a to k ohodnocení léčebného postupu v souvislosti s odškodněním za zanedbání lékařské péče, kterýžto spor vede stěžovatelka s chirurgickým oddělením Nemocnice Třebíč.
Ústavní soud neshledal žádné zásadní pochybení, které by dosahovalo úrovně porušení ústavnosti ani ohledně údajně opomenutého důkazu. Ústavní soud musel částečně přisvědčit námitce stěžovatelky, že krajský soud nereagoval na její důkazní návrh, resp. neuvedl, proč nepovažoval za potřebné vypracování dalšího posudku ve věci zdravotního stavu stěžovatelky. Absence reakce krajského soudu na důkazní návrh účastníka řízení sice představuje nežádoucí skutečnost, na druhou stranu nikoliv každý procesně vadný postup soudu ve smyslu podústavního práva porušuje současně stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí proto vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí. V dané věci bylo uvedené procesní pochybení napraveno Nejvyšším správním soudem, který považoval postup krajského soudu ohledně rozsahu dokazování a zjišťování skutkového stavu za dostatečný. V návaznosti na skutečnost, že po provedení řádného zhodnocení neshledal v závěrech posudku vypracovaného komisí žádné nesrovnalosti, prohlásil, že krajskému soudu nelze vytknout, pokud nezajistil zpracování dalšího posudku. Tímto postupem byly vady, které by eventuálně mohly založit opodstatněnost ústavní stížnosti, zhojeny. Kasace napadeného rozsudku krajského soudu za účelem nápravy formálního nedostatku by stěžovatelce ke změně hmotněprávního posouzení jejího návrhu navíc zjevně nenapomohla.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení, či že by jednotlivci zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Správní soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení tyto elementární požadavky spravedlnosti respektovaly a za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Okolnost, že se stěžovatelka s jejich závěry neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Napadenými rozhodnutími nedošlo ani k porušení práva stěžovatelky na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci podle čl. 30 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje na ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny, podle něhož se lze práv uvedených mimo jiné i v čl. 30 domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Zákonem, který provádí právo na přiměřené hmotné zabezpečení při dlouhodobé nezpůsobilosti k práci, je zákon o důchodovém pojištění, v jehož intencích bylo o invaliditě stěžovatelky rozhodováno. V tomto směru je možno podotknout, že zamítavé rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení a rozhodnutí obecných soudů nebrání tomu, aby stěžovatelka v budoucnu v souvislosti s možným nepříznivým vývojem svého zdravotního stavu znovu požádala o přiznání invalidního důchodu.
Pokud stěžovatelka namítala i porušení čl. 26 odst. 3 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí se uvedeného základního sociálního práva nedotýkají, protože toto právo na přiměřené hmotné zajištění souvisí s otázkou zaměstnanosti a nikoliv s otázkou nezpůsobilosti k práci z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
Vzhledem k tomu, že nebyl shledán jakýkoli zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že obdržel od stěžovatelky postupně asi 25 dalších podání, jež však nesplňovaly podmínku povinného právního zastoupení, Ústavní soud nebyl proto ani oprávněn ani povinen se jejich obsahem zabývat. Tyto se povětšinou po obsahové stránce výrazně nelišily od ústavní stížnosti sepsané právní zástupkyní stěžovatelky, toliko byly doplněny obšírným popisem zdravotních obtíží stěžovatelky a její stávající sociální situace, jakož i popisem průběhu jednotlivých řízení, v nichž se stěžovatelka domáhá odškodnění za zanedbání lékařské péče, a řízení o přiznání invalidního důchodu. Podání, doručenému Ústavnímu soudu dne 31. 5. 2011, které bylo doplněno přípisem právní zástupkyně stěžovatelky ze dne 3. 6. 2011, v sobě zahrnovalo námitku podjatosti a návrh na vyloučení soudce JUDr. Balíka z projednávání věci a současně i návrh na přednostní projednání věci dle §39 zákona o Ústavním soudu.
Posledně zmíněnému návrhu Ústavní soud vyhověl fakticky tím, že ústavní stížnost projednal přednostně. O námitce podjatosti bylo rozhodnuto dříve usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu