ECLI:CZ:US:2011:2.US.3315.10.1
sp. zn. II. ÚS 3315/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelky M. F., zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v Novém Boru, Sloupská 135, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. 9. 2010 č. j. 36 Co 140/2010-144 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 12. 2009 č. j. 7 C 24/2003-116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že postupem obecných soudů byla porušena její práva zakotvená v čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ve své ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s výsledkem řízení, v němž obecné soudy rozhodovaly o nároku Společenství vlastníků bytových jednotek domu č. p. 2428, č. p. 2429, č. p. 2430 ve Varnsdorfu (dále též "žalobce"), proti stěžovatelce jako vlastnici bytové jednotky z titulu neuhrazeného příspěvku do fondu oprav. Stěžovatelka především zpochybňovala zápis ze schůze vlastníků bytů ze dne 17. 2. 2000, který podle jejího názoru nemohl sloužit za zákonný podklad pro napadená rozhodnutí. Namítala, že k zápisu nebyla doložena prezenční listina se stanovením podílu jednotlivých majitelů na hlasování, a tedy nebylo zřejmé, zda byla schůze usnášení schopná. Stěžovatelka proto nabyla přesvědčení, že na předmětné schůzi ve skutečnosti nebylo hlasováno o výši příspěvku do fondu oprav a o odměně správci. Toto vyplývalo pouze z rozhodnutí o příspěvku do fondu oprav, které však mělo řadu nesrovnalostí, zejména z toho důvodu, že totiž existovaly dvě jeho verze. Ze zápisu schůze bylo možné pouze zjistit, že návrh o příspěvku do fondu oprav byl projednán, avšak nemohlo být o něm hlasováno, neboť v té době za formu hlasování ani nemohl sloužit pouhý podpis na příslušné listině. Dále ve své ústavní stížnosti namítala, že jí není patrno, proč o odvolání rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále též jen "krajský soud"), když Varnsdorf spadá pod Okresní soud v Děčíně (dále též jen "okresní soud"), jenž je součásti Ústeckého kraje, a že tedy tímto byla odňata svému zákonnému soudci. Závěrem stěžovatelka poukázala na to, že v této, podle jejích slov, poměrně jednoduché věci trvalo řízení sedm let, když k průtahům docházelo především ze strany tehdejšího žalobce, který dokládal řadu důkazů až dodatečně se značným zpožděním, čímž neplnil svou povinnost v tomto směru.
Z příslušného spisu Okresního soudu v Děčíně, který si Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem ze dne 14. 12. 2009 č. j. 7 C 24/2003-116 Okresní soud v Děčíně jednak řízení ve věci co do částky 706,- Kč zastavil (výrok I.) a jednak stěžovatelce uložil povinnost, aby zaplatila žalobci částku 15.394,48 Kč s 6,5 % p. a. úrokem z prodlení od 1. 3. 2003 do zaplacení do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Současně stěžovatelce uložil zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 30.239,- Kč k rukám jeho právní zástupkyně. Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodoval poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 28. 8. 2006 č. j. 7 C 24/200341 Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k odvolání stěžovatelky zrušil svým usnesením ze dne 12. 6. 2007 č. j. 36 Co 544/2006-54, v němž konstatoval právní závěry soudu prvého stupně sice za správné, ovšem s tím, že nebyly přijaty na základě výsledků provedeného dokazování, neboť okresní soud žádné dokazování, přestože měl k dispozici důkazy navržené žalobcem k otázce příspěvku do fondu oprav, neprovedl, jak odvolací soud seznal z jednotlivých protokolů o jednání. Z obsahu napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že okresní soud vzal toliko za prokázané, že stěžovatelka do fondu oprav platila menší částku než byla odsouhlasena, a vznikl jí tedy dluh ve výši uvedené ve výroku rozsudku.
Proti rozhodnutí soudu prvého stupně podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem ze dne 10. 9. 2010 č. j. 36 Co 140/2010-144 tak, že rozsudek změnil v jeho výroku II. s tím, že stěžovatelce jím byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 14.144,48 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále ve výroku III. o náhradě nákladů řízení změnil napadený rozsudek tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení před okresním soudem 17.544,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně. Žádnému účastníku odvolací soud právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal. Odvolací soud v napadeném rozsudku konstatoval, že ani po zrušení rozsudku okresní soud nedoplnil důkazní řízení v takovém rozsahu, jak bylo pro rozhodnutí ve věci třeba, přestože důkazy měl k dispozici, když byly založeny ve spise a navrženy k důkazu žalobcem. Odvolací soud tedy provedl doplnění důkazů sám, kdy šlo zejména o jednotlivé zápisy ze shromáždění vlastníků bytových jednotek, které považoval ve věci odvolací soud za zásadní, a následně dospěl k závěru, že bylo jednoznačně prokázáno, že došlo k dohodě o zvýšení příspěvku do fondu oprav a toto zvýšení bylo odsouhlaseno za přítomnosti nadpoloviční většiny vlastníků bytových jednotek. Souhlas nadpoloviční většiny hlasujících byl pak pro odsouhlasení podle obou obecných soudů postačující, neboť v případě příspěvku šlo o běžnou záležitost, která nevyžaduje souhlas kvalifikované většiny. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu i právní teorii uvedl, že dohoda o jednotných částkách příspěvků do fondu oprav pro všechny vlastníky bytových jednotek bez ohledu na jejich velikost je možná a zákonem předvídaná vzhledem k dispozitivnosti ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 72/94 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům (zákon o vlastnictví bytů), ve znění novely č. 103/2000 Sb. Odvolací soud však po provedeném dokazování naproti tomu shledal, že zápis ze shromáždění konaného dne 3. 5. 2001 nelze řádně přezkoumat co do správnosti rozhodnutí o zvýšení příspěvku o 50,- Kč, a proto změnil rozsudek okresního soudu pouze tak, že zamítl žalobu co do částky 1.500,- Kč, která představuje zvýšení příspěvku do fondu oprav od května 2001 o 50,. Kč měsíčně.
Ze spisu okresního soudu bylo dále zjištěno, že krajský soud vydal dne 22. 11. 2010 opravné usnesení, kterým opravil znění svého rozsudku tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci částku 14.144,48 Kč se 6,5 % úrokem z prodlení ročně od 1. 3. 2003 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále tak, že žaloba se do částky 1.250,- Kč s příslušenstvím zamítá.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i příslušného spisu obecného soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že není podložena jakoukoli relevantní ústavně právní argumentací. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila toliko holý nesouhlas s napadenými rozhodnutími. Po Ústavním soudu požaduje, aby přehodnotil skutková a právní zjištění, k nimž soudy dospěly ve svých rozhodnutích, jakož i řízení, která jim předcházela, čímž postavila Ústavní soud do role další instance, která mu ovšem nepřísluší, s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti primárně vznesla námitky proti hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování.
Co do skutkové roviny řízení platí, jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05, dostupné in http://nalus.usoud.cz). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. I kdyby napadený skutkový závěr byl kritizovatelný z hlediska správnosti, je třeba podotknout, že ústavněprávní reflex má jen takové vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, které by současně mělo konkrétní dopad na právní závěry soudu v dané věci.
Jádrem argumentace stěžovatelky, jíž ve své stížnosti brojila proti napadeným rozhodnutím, byla v podstatě snaha vyvrátit závěr soudů o tom, že již na schůzi majitelů bytů ze dne 17. 2. 2000 byla odsouhlasena povinnost vlastníků bytů přispívat do fondu oprav částkou 600,- Kč měsíčně a částkou 80,- Kč na činnost správce. Jak Ústavní soud ověřil prostudováním spisu obecného soudu, uvedenou otázkou se zejména podrobně zabýval odvolací soud, který za tímto účelem provedl sám doplnění dokazování, na jehož základě vyvodil právní závěry, které řádně odůvodnil a v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. uvedl, jakými úvahami se při posuzování věcí řídil. I když odvolací soud skutečně musel konstatovat, že naříkaný zápis ze schůze nesplňoval všechny formální náležitosti vyžadované zákonem, z odůvodnění jeho rozhodnutí (a konečně i z rozsudku soudu prvého stupně) je zřejmé, že výše uvedenou skutečnost měly obecné soudy za prokázanou skupinou důkazů, které na sebe vzájemně navazovaly a tvořily logický celek. Obecné soudy zejména odkázaly na obsah příkazní smlouvy o obstarávání správy domu ze dne 25. 3. 2000, jejímž předmětem bylo zajišťování komplexní správy předmětných nemovitostí oproti sjednané povinnosti každého vlastníka bytové jednotky přispívat na fond oprav částkou 600,- Kč a za obstarávání správy domu částkou 80,- Kč, celkem 680,- Kč měsíčně, jíž stěžovatelka ostatně neúspěšně napadla žalobou (viz rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. 9. 2000 č. j. 19 C 202/2000-25, který nabyl právní moci dne 27. 10. 2000). O platnosti této příkazní smlouvy neměly obecné soudy pochybnost, když v ní byla jednoznačně vyjádřena vůle výrazné většiny vlastníků bytových jednotek. Skutečnost, že tato povinnost byla odsouhlasena i shromážděním vlastníků bytových jednotek, byla dle přesvědčení obecných soudů prokázána ze zápisu schůze majitelů bytů dne 17. 2. 2000 v návaznosti s připojeným rozhodnutím o příspěvku do fondu oprav, kde ke každému jménu vlastníka bytové jednotky byla připsána předmětná částka, tj. 680,- Kč, a případný souhlas s rozhodnutím byl stvrzen příslušným podpisem. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že hodnocení důkazů odpovídalo požadavkům stanoveným v ustanovení §132 o. s. ř. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by některé důkazy byly posuzovány účelově v neprospěch stěžovatelky nebo že by soudy jakkoli nešetřily procesních práv stěžovatelky.
V předmětné věci se jednalo o výklad a aplikaci běžného práva, přičemž právní názor, k němuž obecné soudy dospěly, je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež ústavněprávní roviny nedosahují, a evidentně není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Ke zbývajícím námitkám stěžovatelky je třeba uvést toliko, že podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), stanoví okruh věcí, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, rozvrh práce, který vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou. Rozvrh práce je veřejně přístupný; každý má právo do něho nahlížet a činit si z něj výpisy nebo opisy. Jak Ústavní soud ověřil rozvrh práce Krajského soudu v Ústí nad Labem pro rok 2010 je založen pod jednacím číslem Spr 6036/2009 a je k nahlédnutí v kanceláři správy krajského soudu. Podle tohoto rozvrhu lze jednoznačně dovodit, že k projednání dané věci byla pobočka v Liberci Krajského soudu v Ústí nad Labem místně i věcně příslušnou, a stejně v souladu s tímto rozvrhem práce bylo i obsazení členů rozhodujícího senátu odvolacího soudu.
Pokud jde o tvrzené průtahy, k nimž mělo v řízení docházet, Ústavní soud, aniž by zkoumal opodstatněnost této námitky, poukazuje na to, že řízení před obecnými soudy je již skončeno a v řízení o ústavní stížnosti nelze tvrzené pochybení nijak napravit. Ústavní soud podotýká, že v projednávané věci měla stěžovatelka případně k dispozici příslušné procesní prostředky již v době, kdy k průtahům docházelo (návrh na určení lhůty k provedení úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Pokud jde o procesní prostředek k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy, pak jím je od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení §31a.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Zásady spravedlivého procesu podle Listiny zajišťují, v souladu s obecnými procesními předpisy, že v řízení před obecnými soudy bude zejména zaručeno, že věc účastníka soudního procesu bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny. Ústavní soud proto po zhodnocení celého případu a v mezích shora uvedeného limitovaného přezkumu v rozhodnutí obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu