ECLI:CZ:US:2011:2.US.3423.11.1
sp. zn. II. ÚS 3423/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti K. T., zastoupeného Mgr. Janem Pravdou, advokátem se sídlem Mrštíkova 447/8, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2011 sp. zn. 20 Cdo 4302/2009, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2008 sp. zn. 53 Co 569/2008, 53 Co 160/2009 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 8. 2008 sp. zn. 49 Nc 5405/2008, ze dne 9. 2. 2009 sp. zn. 49 Nc 5405/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 11. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž mělo být zasaženo do jeho ústavních práv garantovaných čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel rekapituluje průběh řízení vedeného u odboru výstavby Městského úřadu v Benešově, v rámci něhož bylo vydáno rozhodnutí o odstranění stavby a následně i rozhodnutí o uložení pokuty 25.000,- Kč. Uvádí, že rozhodnutí správního orgánu I. instance, které bylo Krajským úřadem v Praze potvrzeno, vykazuje známky zmatečnosti, neboť bylo rozhodnuto o odstranění mola, aniž bylo ukončeno řízení o podáních směřujících k dodatečnému povolení této stavby, přičemž ho správní orgán opakovaně nesprávně poučoval o nutnosti zařadit stavbu do územního plánu obce. Dále namítá, že soud při vydání napadeného usnesení o nařízení exekuce nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci, a tvrdí, že rozhodnutí o odstranění stavby neobsahuje úplné označení pozemků, na nichž je molo postaveno. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že byl vystaven libovůli orgánů veřejné moci, zejména Městského úřadu v Benešově, neboť v jeho hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností - žádost o dodatečné stavební povolení, odvolání proti uložené pokutě, které vyšly v řízení najevo. Stěžovatel má dále za to, že exekuční řízení měl provést sám správní orgán podle hlavy XI. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen "správní řád"), a ne soukromý exekutor, neboť tím dochází k nepřípustnému přenášení výkonu veřejné moci na soukromé osoby a k šikanóznímu navyšování nákladů.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 10 nařídil podle vykonatelného rozhodnutí odboru výstavby, plánování a regionálního rozvoje Městského úřadu Benešov ze dne 31. 10. 2005 č. j. Výst. 19936/2/2005/Nc k vymožení povinnosti povinného odstranit stavbu pevného mola rozestavěného na pozemku parc. č. 2108/3 (vodní plocha) v k.ú. Živohošť, obec Křečovice, k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného exekuci a jejím provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Ivanu Pýchovou. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze odmítl podle §44 odst. 10 věta druhá zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, s tím, že stěžovatel nenapadl žádnou ze skutečností rozhodných pro nařízení exekuce. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatel nevymezil žádnou otázku zásadního právního významu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích a z hledisek běžné zákonnosti, resp. z hlediska zákonné interpretace a aplikace jednoduchého práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. V daném případě však Ústavní soud nutnost zásahu neshledal.
Obecným soudům nelze úspěšně vytýkat, že se v exekučním řízení nezabývaly stěžovatelovými tvrzeními směřovanými převážně do období před vydáním exekučního titulu a do řízení o jeho vydání, neboť jde o námitky, které již nejsou v exekučním řízení přezkoumatelné. Dle ustanovení §44 odst. 10 exekučního řádu lze v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce namítat pouze skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Námitky lze tudíž směřovat vůči závěru prvostupňového soudu o splnění podmínek řízení (existence návrhu na nařízení exekuce, pravomoc a příslušnost soudu, způsobilost být účastníkem řízení a procesní způsobilost, oprávnění k zastupování, překážka věci zahájené a věci rozsouzené), dále proti závěru o vykonatelnosti exekučního titulu, věcné legitimaci účastníků řízení a absenci prekluze vymáhaného práva [srov. Kasíková/Kučera/Plášil/Šimka/Jirmanová/Hubáček: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) - komentář. C. H. Beck: Praha 2007, str. 157]. Odvolání stěžovatele se však těchto rozhodných skutečností ani okrajově nedotklo.
Řádně odůvodněný závěr odvolacího soudu, že odvolání neobsahuje jediný způsobilý odvolací důvod, je proto ústavně konformní, stejně tak i závěr dovolacího soudu, že stěžovatel sice odůvodnil přípustnost dovolání odkazem na právní pojem užitý v ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., ale nevymezil žádnou otázku zásadního právního významu, když nadto v dovolání ani nevytkl nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že žádnou z odvolacích námitek nelze kvalifikovat jako uplatnění okolností rozhodných pro nařízení exekuce. Třeba mít na zřeteli, že exekuční řízení je řízením formálním. Sleduje totiž jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci již v nalézacím řízení stanovených práv a povinností, a tudíž v něm není přípustné zkoumat a odstraňovat vady nalézacího řízení. Stěžovatel však evidentně odmítá tuto specifickou povahu exekučního řízení respektovat.
Opodstatněnost nelze přiznat ani námitce, že exekuci měl realizovat nikoli soudní exekutor ale správní orgán. Správní orgán, který rozhodnutí vydal, nebo osoba oprávněná z exekučního titulu totiž mohou o provedení exekuce požádat též soud nebo soudního exekutora. Takový postup jim umožňuje ustanovení §105 odst. 2 správního řádu. Pokud tedy město Benešov uvedené ustanovení využilo, nejde o nepřípustné přenášení výkonu veřejné moci na soukromé osoby, jak tvrdí stěžovatel, ale o postup, který je upraven v zákoně.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu