ECLI:CZ:US:2011:2.US.344.11.1
sp. zn. II. ÚS 344/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky RECALL, s. r. o., IČ: 26036363, se sídlem U Stromovky 1468/25, 370 02 České Budějovice, zastoupené JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem, se sídlem Březanova 84/I, 379 01 Třeboň, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2010, č. j. 15 Co 539/2009-94, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a společnosti eD´ systém Czech, a. s., IČ: 47974516, se sídlem Novočeská 1262/95, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že odvolací soud porušil pravidla procesu a tím zasáhl do jejího základního práva na spravedlivé soudní řízení zakotveného ve čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále tvrdí, že nebylo respektováno ani právo na rovnost v řízení, které je zakotveno v čl. 37 odst. 3 Listiny. Též mělo být porušeno ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky.
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky, která se proti vedlejší účastnici domáhala zaplacení 60.956 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení kupní ceny poté, co podle vlastního tvrzení řádně odstoupila od kupní smlouvy. Předmětem kupní smlouvy byla koupě notebooku ACER 8104 WLMi, který opakovaně vykazoval vady. Protože vady nebyly odstraněny ani ve stanovené lhůtě a místo toho byl stěžovatelce dán k dispozici jiný počítač, ovšem méně výkonný, od smlouvy odstoupila. Vycházela přitom z toho, že má prohlášením prodejce - vedlejší účastnicí - prodlouženu záruční dobu na tři roky. S tím nesouhlasila vedlejší účastnice která tvrdila, že záruku jednostranným prohlášením neprodloužila, a ve vztahu k ní proto platila roční záruční doba. Dále uvedla, že s prodejem notebooku současně prodala stěžovatelce účast v programu společnosti ACER, ve kterém se tato společnost zavazovala poskytnout účastníkovi programu další záruku, a to na tři roky. Stěžovatelka se ve smyslu podmínek uvedeného programu následně přihlásila na webové stránky společnosti ACER, která jí emailem potvrdila její účast v programu prodloužené záruky. Tím vznikl samostatný smluvní vztah mezi stěžovatelem a výrobcem notebooku společností ACER a jen v rámci tohoto vztahu platila prodloužená záruka. Proto v předmětném sporu namítala nedostatek pasivní legitimace.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě sp.zn. 21 C 287/2008, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že soud prvního stupně žalobě stěžovatelky vyhověl. Proti tomuto rozhodnutí podala vedlejší účastnice odvolání, o kterém bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl změněn a žaloba byla zamítnuta. Současně bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který doplnil dalšími zjištěními, jež jsou v odůvodnění podrobně popsána. Na základě toho dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by vedlejší účastnice jednostranným prohlášením prodloužila záruční dobu na tři roky. Z toho důvodu akceptoval námitku nedostatku pasivní legitimace na straně vedlejší účastnice.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá postup odvolacího soudu, kterému vytýká, že jednal v rozporu s ustanoveními §132, 153 a 157 odst. 2 občanského soudního řádu a že nerespektoval rovnost účastníků řízení, která je garantována Listinou i procesním předpisem. Tímto postupem podle stěžovatelky odvolací soud dále porušil čl. 90 Ústavy České republiky, neboť neposkytl ochranu jejím právům. Na základě toho se domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku odvolacího soudu.
Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině a porušení Ústavy ČR, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Podstata ústavní stížnosti spočívává v polemice s výkladem podústavního práva a je výrazem nespokojenosti stěžovatelky s výsledkem řízení. Opakuje svoji argumentaci, kterou již uplatnila v řízení před obecnými soudy a se kterou neuspěla. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, ledaže by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Jen v takovém případě by bylo takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatelka pojala ústavní stížnost jako opravný prostředek a staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu nepřísluší. Přitom její argumentační potenciál se vyčerpává pouhou citací zákonných ustanovení občanského soudního řádu, jako by řízení o ústavní stížnosti bylo ovládáno zásadou vyšetřovací. Tak tomu ale není a povinností účastníka takového řízení je tvrdit a prokazovat. Proto je také v tomto typu řízení stanovena povinnost být zastoupen advokátem.
Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nezjistil, že by došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu