ECLI:CZ:US:2011:2.US.3539.10.1
sp. zn. II. ÚS 3539/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 96/2010-63 ze dne 8. 9. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 12. 2010 a kvalifikovaně doplněnou dne 23. 2. 2011, se stěžovatel domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu a "odstranil rozpor a) mezi valorizací důchodu a §44 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb., b) §5 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb. a §24 odst. 1 písm. b zákona č. 111/2006 Sb., c) mezi stanovením částky životního minima jednotlivce, podle §2 zákona č. 110/2006 Sb., který žije sám ve vztahu k 2.[pozn. - viz bod b)] rozporu a jednotlivce v rámci vícečlenné rodiny a uvedl výše uvedená zákonná ustanovení do souladu s článkem 30 Listiny základních práv a svobod".
Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí o snížení příspěvku na živobytí způsobuje, že minimální hranice peněžních příjmů nezbytných k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití má ten následek při valorizaci důchodu, že namísto aby došlo ke zvýšení příjmu ve smyslu indexace starobního důchodu, dochází ke snížení příjmu důchodce potřebujícího pomoc v hmotné nouzi. Příslušní sociální pracovníci provádí dle jeho názoru nesprávný výklad §44 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen "zákon č. 111/2006 Sb."), neboť dávky důchodového pojištění považují za příjmy podléhající dani ze mzdy a valorizaci za zvýšený příjem, takže po valorizaci permanentně dochází ke snižování příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Nesprávně rovněž aplikují §24 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona, a to v rozporu s §2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále jen "zákon č. 110/2006 Sb."). Stěžovatel poukazuje na článek 30 odst. 1 a 2 Listiny, který je oproti uvedeným ustanovením zákona č. 110/2006 Sb. a zákona č. 111/2006 Sb. předpisem vyšší právní síly. Rozpor těchto zákonů by proto v zájmu správné aplikace ústavních předpisů měl být odstraněn. Stěžovatel má za to, že mu není poskytnuto dostatečné hmotné zabezpečení v nouzi a ve stáří. Přitom je důchodcem, který se ocitl v hmotné nouzi následkem nuceného opuštění státu v době totality, který byl zcela zbaven majetku a který se navrátil v době, kdy se již vrácení majetku podle restitučních zákonů nemohl domáhat.
Z obsahu napadeného rozsudku se zjišťuje, že rozhodnutím Úřadu městské části Praha 10 byl stěžovateli s platností od 1. 10. 2008 snížen příspěvek na živobytí z částky 538,- Kč na částku 436,- Kč měsíčně. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, proti němuž stěžovatel brojil žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud žalobu zamítl s tím, že příslušný úřad postupoval v souladu se zákonem č. 111/2006 Sb., když při zjištění zvýšení důchodové dávky stěžovatele postupoval tak, že zahájil z úřední moci správní řízení ve věci snížení příspěvku na živobytí. Pochybení neshledal ani při výpočtu výše této dávky v hmotné nouzi.
Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zamítl jako nedůvodnou.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost i obsah napadeného rozsudku z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v podstatě namítá, že postup správních orgánů při provádění příslušných ustanovení zákonů č. 110/2006 Sb. a č. 111/2006 Sb. je v rozporu s čl. 30 Listiny, neboť mu není poskytnuto dostatečné hmotné zabezpečení v nouzi a ve stáří.
Článek 30 odst. 2 a 3 Listiny stanoví, že každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek s tím, že podrobnosti stanoví zákon. Ve smyslu ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny se tohoto práva lze domáhat pouze v mezích zákonů, které ustanovení čl. 30 odst. 2 Listiny provádějí. V době rozhodování projednávané věci byly příslušnými prováděcími zákony zákon č. 110/2006 Sb. a zákon č.111/2006 Sb. Ústavní soud se tedy zaměřil na posouzení toho, zda správní soudy, přezkoumávající rozhodnutí správních orgánů, postupovaly v souvislosti s posuzováním podmínek poskytování příspěvku na živobytí při aplikaci a výkladu uvedených zákonů ústavně konformním způsobem. Pochybení, které by dosahovalo ústavního rozměru, však neshledal.
Za stavu, kdy stěžovatel nezpochybňoval skutková zjištění, z nichž příslušné správní orgány při stanovení nové výše příspěvku na živobytí vycházely, je možno odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí kasačního soudu, který se vypořádal s námitkami stěžovatele, v zásadě opakovanými i v projednávané ústavní stížnosti.
Kasační soud podrobně, zákonu odpovídajícím způsobem, jak shora naznačeno, objasnil konstrukci okruhů dávek poskytovaných v systému hmotné nouze, mezi něž patří i příspěvek na živobytí. V odůvodnění svého rozhodnutí patřičně reagoval i na jednotlivé námitky stěžovatele, týkající se údajné protiústavnosti vztahu §5 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb. a §24 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/2006 Sb. a rozporu mezi valorizací důchodu a ustanovením §44 zákona č. 111/2006 Sb. V této souvislosti je pouze nutno připomenout, že účelem ustanovení §44 odst. 3, 4 zákona č. 111/2006 Sb. je zajištění poskytování příslušných dávek ve výši, která je tímto zákonem pro jednotlivé dávky stanovena, a to i s ohledem na možnou změnu výše příjmů příjemce této dávky. Tím je zajištěno, aby se osobám v hmotné nouzi i při změně příjmů v průběhu poskytování dávky vždy dostalo potřebných částek a současně, aby nedocházelo k výplatám těchto dávek nad výši, která je zákonem stanovena, což není v rozporu s čl. 30 Listiny.
Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí patřičně a velmi podrobně vypořádal i s dalšími kasačními námitkami stěžovatele, a to způsobem, proti němuž nemá Ústavní soud žádné výhrady. Není proto třeba, aby Ústavní soud jeho ústavně konformní argumentaci opakoval či doplňoval. V této souvislosti pouze zdůrazňuje roli Nejvyššího správního soudu jako vrcholného orgánu ve věcech patřících do pravomoci správních soudů, která mu náleží dle ustanovení §12 zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním, ve znění pozdějších předpisů, tj. v souvislosti s rozhodováním o kasační stížnosti zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů ve správním soudnictví. Této roli v projednávaném případě plně dostál. Sama skutečnost, že stěžovatel s jeho závěry, k nimž dospěl ústavně konformním výkladem příslušných právních předpisů, nesouhlasí, nezakládá porušení jeho ústavních práv.
Pokud stěžovatel petitem ústavní stížnosti požaduje, aby Ústavní soud "odstranil rozpor a) mezi valorizací důchodu a §44 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb., b) §5 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb. a §24 odst. 1 písm. b zákona č. 111/2006 Sb., c) mezi stanovením částky životního minima jednotlivce, podle §2 zákona č. 110/2006 Sb., který žije sám ve vztahu k 2. rozporu a jednotlivce v rámci vícečlenné rodiny", tuto část ústavní stížnosti Ústavní soud posoudil jako návrh, k jehož projednání není příslušný. Dle ustanovení čl. 87 Ústavy je Ústavní soud oprávněn rozhodovat výhradně ve věcech v tomto článku uvedených. Kompetence Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti jsou upřesněny v ustanovení §82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, a přikázat mu, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Projednávaný návrh ovšem nespadá pod žádný z případů, v nichž by byl Ústavní soud ve smyslu uvedeného ustanovení oprávněn rozhodovat.
Vzhledem k výsledku řízení se Ústavní soud nezabýval akcesorickým návrhem na zrušení ustanovení, uvedených v předchozím odstavci, resp. na jejich uvedení do souladu s čl. 30 Listiny. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení (srov. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 22).
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v části, navrhující zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh a ve zbytku ji odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu