ECLI:CZ:US:2011:2.US.3574.10.1
sp. zn. II. ÚS 3574/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti L. B., zastoupeného JUDr. Vladislavou Halodovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 2010 č.j. 19 Co 1853/2010-190, kterou byl změněn rozsudek soudu I. stupně v části, týkající se nákladů řízení ve vztahu k 2. žalobkyni a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku v části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterou byl změněn rozsudek soudu I. stupně tak, že se mu vůči 2. žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. (Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 2010 č.j. 18 C 516/2009-149 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit 2. žalobkyni částku 55 000 Kč s úrokem z prodlení a uložena povinnost zaplatit jí na náhradě nákladů řízení částku 2 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozsudkem krajského soudu byl rozsudek soudu I. stupně ve vztahu k žalobkyni č. 2 změněn tak, že žaloba byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení přesto, že byl ve sporu vůči 2. žalované zcela úspěšný. Stěžovatel je přesvědčen, že ve věci nebyly dány důvody hodné zvláštního zřetele podle ust. §150 o.s.ř., pro které nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Má za to, že rozhodnutí soudu není řádně a přesvědčivě odůvodněno a v postupu soudu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, tak lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti. Důvody hodné zvláštního zřetele shledal soud v postoji stěžovatele v průběhu řízení, neboť zpočátku existenci půjčky popíral a dále ve skutečnosti, že po dobu 5 let půjčku nezaplatil. Na žalobkyni tak nyní bude, aby se domáhala vydání rozsudku, kterým nahradí projev vůle dlužníka ohledně doby plnění. Stěžovatel namítá, že existenci půjčky nepopíral a soud porušil právo na spravedlivý proces nesprávným závěr o ponechání splatnosti půjčky na jeho vůli, namísto závěru o nedohodnuté splatnosti a především pak tím, že i na základě tohoto nesprávného závěru rozhodl, že se mu s odkazem na §150 o.s.ř. nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni č. 2 přesto, že byl ve sporu vůči ní zcela úspěšný.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že ve své rozhodovací praxi, týkající se otázky náhrady nákladů řízení, opakovaně konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by mohla nabýt ústavně právní dimenze, a to zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení v projednávané věci však zjištěna nebyla.
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, je to tedy pouze obecný soud, který musí v rámci svého uvážení s přihlédnutím k specifiku individuální věci rozhodnout i o tom, zda okolnosti případu odůvodňují aplikaci ustanovení §150 o.s.ř. Právní závěr obecného soudu, učiněný v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci jeho volné úvahy proto Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat.
Ústavní soud, který věc posoudil ze shora uvedených kriterií, neshledal závěr krajského soudu ohledně skutečností, ve kterých spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli, ústavně nekonformním. Ústavní soud poukazuje na to, že "důvody hodné zvláštního zřetele" jsou relativně neurčitý pojem, přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Soud v takové situaci hodnotí nejen majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, ale přihlíží i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení, případně k okolnostem s řízením v předmětné věci skutkově či právně souvisejícím, i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení.
Ústavní soud se stěžovatelem částečně souhlasí v tom, že odůvodnění přijatého závěru není zcela "vyčerpávající", neboť je poměrně stručné. To však neznamená, že pouze tento nedostatek odůvodnění výroku o náhradě nákladů při zachování ostatních požadavků ústavnosti by bylo možno pokládat za dostatečný důvod pro kasační zásah Ústavního soudu ve vztahu k napadenému výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Důvody, které odvolací soud k aplikaci ust. §150 o.s.ř. vedly, jsou z odůvodnění rozhodnutí zřejmé a podložené zjištěními učiněnými v řízení rozhodnutí předcházejícímu i okolnostmi případu. (Z obsahu napadeného rozhodnutí a konečně i z argumentace stěžovatele je zřejmé, že žalovanou částku žalobkyni skutečně dluží, nezaplatil ji, zřejmě ji zaplatit nehodlá, žalobkyně je nucena vést o její zaplacení soudní spor, ačkoliv případná neshoda účastníků ohledně splatnosti dluhu by mohla být vyřešena zcela jednoduše mimosoudní cestou formou dohody, případně dohody o splátkách dluhu apod.)
Ústavní soud dodává, že jeho úkolem není perfekcionalisticky předělávat řízení, zjišťovat, měnit nebo napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva. Ústavní soud v souladu se svými kompetencemi tedy posuzuje řízení jako celek, tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Vychází ze zásady materiálního nazírání na právo, dle níž nejde jen o dodržování práva bez dalšího, ale o dodržování takových norem chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, by musely případné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost či nezákonnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že závěr odvolacího soudu, dle nějž v projednávané věci byly dány důvody pro aplikaci ust. §150 o.s.ř., je závěr přijatý v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, přičemž je výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti. Za dané situace jej Ústavní není oprávněn přehodnocovat.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu