ECLI:CZ:US:2011:2.US.358.11.1
sp. zn. II. ÚS 358/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti T. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010, č. j. 14 Co 354/2010-65, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 6. 2010, č. j. 11 C 510/2009-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 11 C 510/2009-39 ze dne 29. 6. 2010 byl zamítnut návrh stěžovatele, aby soud vyslovil neúčinnost doručení usnesení téhož soudu č. j. 11 C 510/2009-25 ze dne 30. 4. 2010, jímž byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě tří dnů. Stěžovatel namítá, že usnesení mu bylo doručováno v rozporu s občanským soudním řádem a nemohlo přivodit účinky řádného doručení. Zásilka s usnesením byla totiž označena všemi vzájemně si odporujícími protichůdnými pokyny, tj. "DOPORUČENÉ, DO VLASTNÍCH RUKOU, NEUKLÁDAT", a ačkoliv byla určena do vlastních rukou, byla vhozena do schránky stěžovatele bez jejího oznámení, uložení a uplynutí úložní doby 10 dnů. Ve schránce byla zásilka nalezena náhodně pozdějšího dne třetí osobou, která ji předala stěžovateli. Při dodržení postupu podle §49 o. s. ř. by přitom mohla být vhozena do schránky stěžovatele až o 10 dnů později, pokud by si ji stěžovatel nevyzvedl na poště v odběrní lhůtě 10 dnů. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010, č. j. 14 Co 510/2009-65, bylo usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení potvrzeno.
Stěžovatel namítá, že ačkoliv doručovaná písemnost byla v obou případech označena pokynem do vlastních rukou, nebylo při jejím doručování postupováno podle §49 o. s. ř., ale obdobně jako při doručování obyčejném podle §50 o. s. ř., a to v důsledku označení obálky vzájemně neslučitelnými údaji.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů, dle nichž se nejednalo o neúčinné doručení, neboť se s doručovanou písemností seznámil a neuvedl žádné omluvitelné důvody na své straně, pro které se s písemností seznámit nemohl. Podání návrhu podle §50d o. s. ř. totiž výslovně předpokládá, že se účastník s dotčenou soudní písemností již seznámil (neboť jinak by takový návrh ani podat nemohl, pokud by o takové soudní písemnosti nevěděl).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. O takovýto případ se v projednávané věci jedná. Podstatou námitek stěžovatele je tvrzení o nesrovnalosti způsobené při vyplňování "předtištěné" obálky vzoru III určené pro doručování písemnosti soudu. Dle stěžovatele nebylo s ohledem na rozporné údaje na obálce jasné, jakým způsobem byla zásilka doručována, přičemž stěžovatel dovodil, že byla doručována do vlastních rukou. Pokud za těchto okolností byla bez výzvy vložena do schránky, jednalo se o vadné doručení, nemající účinky řádného doručení, které by proto mělo být důvodem pro vyslovení neúčinnosti doručení ve smyslu §50d odst. 1 o. s. ř.
Ze shora uvedených skutečností však nesporně vyplývá, že stěžovateli byla předmětná rozhodnutí soudu fakticky doručena, dostala se do sféry jeho moci, stěžovatel měl reálně možnost se s nimi seznámit. K námitce stěžovatele, že podání návrhu podle §50d odst. 1 o. s. ř. předpokládá, že se účastník s dotčenou soudní písemností již seznámil, Ústavní soud uvádí, že v tomto ustanovení je určena lhůta, do kdy je účastník řízení oprávněn namítat neúčinnost doručení za předpokladu, že nastala fikce doručení, aniž se s rozhodnutím měl možnost z omluvitelných důvodů seznámit. V takovém případě běží 15ti denní lhůta pro podání návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení až po odpadnutí závažné a omluvitelné překážky, tedy po faktickém seznámení se účastníka řízení s doručenou zásilkou. V případě stěžovatele taková situace nenastala a ani ji jako důvod pro vyslovení neúčinnosti doručení nenamítal. Nemohlo dojít k faktickému porušení základních práv stěžovatele, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny, jež by bylo způsobeno nedostatky v doručování dosahujícími intenzity protiústavnosti. Stěžovatel proti rozhodnutím, která mu fakticky byla doručena, podal odvolání, o nichž bylo vedeno další řízení. Odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu nejsou případné, neboť v nyní projednávané věci nenastaly pochybnosti, zda předmětná rozhodnutí stěžovateli doručena byla.
Ústavní soud považuje za nezbytné rovněž zdůraznit, že není obecným soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy. Tím spíše nelze dovozovat speciální pravomoc Ústavního soudu, aby v pozici další odvolací instance přezkoumával označení obálek, v nichž byly zasílány stěžovateli písemnosti soudů, a to tím spíše, kdy ani případný nedostatek v označení obálky nebyl způsobilý s ohledem na faktické doručení zásilek do dispoziční sféry stěžovatele přivodit mu újmu na procesních právech. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, kam na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, a že sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu