ECLI:CZ:US:2011:2.US.3651.10.1
sp. zn. II. ÚS 3651/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti PhDr. H. P., zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Blanická 19, Olomouc, proti výroku III. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 5 A 151/2010-39 ze dne 26. 10. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z přiloženého listinného materiálu vyplývá, že stěžovatelka se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala ochrany před nečinností žalovaného Ministerstva kultury při rozhodování o stížnosti stěžovatelky ze dne 26. 11. 2009, ve znění opravy ze dne 15. 12. 2009, na postup povinného subjektu Národního památkového ústavu při vyřizování žádosti o informace dle §16a odst. 1 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 106/1999 Sb."). Podáním ze dne 14. 6. 2010 vzala stěžovatelka žalobu zpět s tím, že povinný subjekt informaci poskytl. Městský soud v Praze proto usnesením č. j. 5 A 151/2010-39 ze dne 26. 10. 2010 řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V napadeném výroku III. soud dále rozhodl, že stěžovatelce se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, a to dle §60 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Soud v daném případě shledal existenci okolností hodných zvláštního zřetele, jež spatřoval v tom, že podaná žaloba nemohla být úspěšná, jinými slovy, nedošlo-li by k jejímu zpětvzetí, nemohl by jí soud vyhovět. Žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu se totiž lze domáhat pouze vydání rozhodnutí ve věci samé či osvědčení, nikoliv vydání opatření k ochraně proti nečinnosti dle §80 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, či analogicky dle §16a zákona č. 106/1999 Sb. Se svým návrhem na přijetí opatření proti nečinnosti ve věci stížnosti na nečinnost dle §16a zákona č. 106/1999 Sb. stěžovatelka nemohla uspět, což byl důvod, pro který jí soud nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka označila rozhodnutí Městského soudu v Praze za překvapivé a "za svévolné zneužití moci", kdy podle jejího názoru soud rozhodl zcela záměrně k její škodě, přičemž účelově konstruoval důvody, proč jí náklady řízení nepřiznal. Aplikaci ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s. nepovažuje stěžovatelka za výraz nezávislé rozhodovací činnosti soudu, ale za nepředvídatelný exces, vybočující z mezí moderační úlohy tohoto ustanovení zákona. V dané souvislosti poukázala na usnesení téhož soudu č. j. 5 A 150/2010-44 ze dne 16. 9. 2010, jímž ve výroku II. přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení, pročež se jednalo o obdobnou situaci jako v projednávané věci, kdy stěžovatelka vzala zpět důvodný návrh poté, co byl v průběhu řízení učiněn úkon správního orgánu směřující k odstranění nečinnosti. V odůvodnění tohoto rozhodnutí případnou úspěšnost žalobou uplatněného nároku ve vazbě na formulaci žalobního petitu jako podmínku pro přiznání nákladů řízení soud nezkoumal. Stěžovatelka si podle svých slov byla vědoma, že pro úspěch žaloby proti nečinnosti musí být v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu petit formulován směrem k vydání rozhodnutí ve věci samé, tj. k žádosti o informaci, nikoli k vydání rozhodnutí o stížnosti podle §16a zákona č. 106/1999 Sb., a v minulosti provedla v jiných řízeních o žalobách proti nečinnosti opravy petitu. V předmětné věci tento krok stěžovatelka nepovažovala za "smysluplný" s ohledem na délku řízení, kdy ke zpětvzetí žaloby došlo týden po jejím podání, a také z důvodu, že soud nikdy dříve nezkoumal případnou úspěšnost žaloby jako podmínku pro přiznání nákladů řízení.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení - Městský soud v Praze, který prostřednictvím JUDr. Evy Pechové, předsedkyně senátu, odkázal na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitce stěžovatelky ohledně údajně odlišného postupu soudu v řízeních vedených pod sp. zn. 5 A 150/2010 a sp. zn. 5 A 151/2010 uvedl, že se nejednalo o zcela obdobné případy. Zatímco v posuzované věci se stěžovatelka domáhala ochrany před nečinností žalovaného při rozhodování o stížnosti, kterou podala dle §16a odst. 1 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. proti postupu povinného subjektu, který nekonal ve věci její žádosti o poskytnutí informace, a z důvodů již uvedených nemohla být tato žaloba úspěšná, ve věci sp. zn. 5 A 150/2010 byl dle žalobního tvrzení žalovaný nečinný při vyřizování stížnosti stěžovatelky proti stanovení výše úhrady za poskytnutí informace podané dle §16a odst. 1 písm. b) [správně: písm. d)] zákona č. 106/1999 Sb., přičemž nešlo o stížnost, která představuje ochranu před nečinností správního orgánu. Tento rozdíl odůvodňuje dle soudu rozdílný výrok ve věci přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce. Za zjevnou nepravdu soud označil tvrzení stěžovatelky, že ignoroval její návrh na určení procesní lhůty, který učinila podáním ze dne 30. 8. 2010. Toto podání stěžovatelka učinila, jak na výzvu soudu uvedla, ve věci sp. zn. 5 A 150/2010.
Na vyjádření účastníka řízení reagovala stěžovatelka replikou, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 5. 2011, prostřednictvím níž opravila text ústavní stížnosti a vypustila části týkající se návrhu na určení procesní lhůty.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice Městského soudu v Praze při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal přitom ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě. Spor o náhradu nákladů řízení, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze totiž z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Ústavněprávní dimenze by mohla tato otázka dosáhnout toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících předmětné řízení, v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, N 98/15 SbNU 17).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s. Aplikace citovaného ustanovení je svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno na základě volného uvážení rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zvažovat, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení. Uvedené právo přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim zmiňovaným ustanovením či nikoliv.
Z rozhodnutí Městského soudu v Praze se podává, že tento pečlivě posoudil užití moderačního ustanovení a své rozhodnutí posléze i řádně a dostatečným způsobem odůvodnil, z hlediska ústavnosti mu proto nelze nic vytknout. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelky stran existence překvapivosti či libovůle v rozhodování obecného soudu. Naopak souhlasí s názorem Městského soudu v Praze, obsaženém v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, v souladu s nímž se v řízeních, na nichž stěžovatelka demonstruje údajnou rozdílnost v postupu obecného soudu, nejednalo o totožnou věc. Ústavní soud z důvodu stručnosti odkazuje dále na rekapitulaci vyjádření Městského soudu v Praze, jak byla shora zaznamenána.
K argumentaci stěžovatelky stran jejího oprávnění disponovat předmětem žaloby Ústavní soud připomíná obecně platnou zásadu "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), která vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Využila-li stěžovatelka - jako v právě projednávaném případě - žalobu proti nečinnosti správního orgánu zjevně neefektivním způsobem, čehož, jak sama v ústavní stížnosti přiznává, si byla vědoma, musí být srozuměna s následky s tím spojenými.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení, či že by jednotlivci zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Městský soud v Praze svým způsobem rozhodování i postupem v řízení tyto elementární požadavky spravedlnosti respektoval a za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup soudu za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry Městského soudu v Praze neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Jelikož tedy napadené rozhodnutí obecného soudu nevybočilo z mezí ústavnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a stížnostní návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu