ECLI:CZ:US:2011:2.US.3658.10.1
sp. zn. II. ÚS 3658/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu stěžovatele R. V., právně zastoupeného JUDr. Václavem Stříbným, advokátem se sídlem Ostrožná 40, Opava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2010 sp. zn. 1 To 1/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrh stěžovatele byl Ústavnímu soudu doručen dne 22. 12. 2010 a směřoval proti shora uvedenému rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2005 sp. zn. 46 T 4/2000 o nařízení výkonu náhradního trestu odnětí svobody.
Podle názoru stěžovatele Vrchní soud v Olomouci nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení §68 odst. 3 písm. a) trestního zákona o přerušení promlčení výkonu trestu, když zjišťování jeho pobytu považoval za "opatření směřující k výkonu trestu, o jehož promlčení jde" ve smyslu označeného zákonného ustanovení. Trestně právní normy nelze vykládat extenzivně v neprospěch odsouzeného. Opatření směřující k výkonu peněžitého trestu je takový úkon soudu, který bezprostředně a přímo směřuje k zaplacení, resp. vymožení zaplacení peněžitého trestu. Od takovéhoto opatření je zjišťování pobytu odsouzeného natolik vzdáleno, že je nelze navzájem zaměňovat a ani pod zmiňované opatření směřující k výkonu peněžitého trestu zjišťování pobytu podřadit.
Stěžovatel tvrdí, že ke dni 7. 12. 2009 při správném výkladu a aplikaci ustanovení §68 odst. 3 písm. a) trestního zákona byla uvedená námitka promlčení důvodná. Obsah spisu totiž objektivně prokazuje, že jediným opatřením směřujícím k výkonu peněžitého trestu byla platební výzva k jeho zaplacení ze dne 31. 7. 2003, která byla stěžovateli doručena dne 5. 8. 2003. Žádné další opatření směřující k výkonu peněžitého trestu objektivně soud neučinil a dne 9. prosince 2005 již bez dalšího rozhodl o nařízení náhradního trestu odnětí svobody za trest peněžitý.
Nesprávnou interpretací a aplikací hmotného trestního práva upravujícího promlčení výkonu peněžitého trestu a tím i výkonu náhradního trestu odnětí svobody tak prý bylo zasaženo stěžovatelovo ústavní právo na nedotknutelnost osobní svobody ve smyslu čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dále stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v mezidobí od pravomocného uložení peněžitého trestu do doručení rozhodnutí soudu o nařízení výkonu náhradního trestu odnětí svobody byl na jeho majetek prohlášen konkurs a pohledávka z titulu předmětného peněžitého trestu přihlášena nebyla. Vrchní soud v Olomouci vyhodnotil tuto námitku jako "právně irelevantní, neboť tato skutečnost nastala až v roce 2007, tedy v době, kdy již peněžitý trest měl být dávno vykonán". Dle názoru stěžovatele došlo k popření konkurzního práva a nepřípustné nadřazení pohledávky z titulu peněžitého trestu nad ostatní pohledávky jiných věřitelů.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již ve svém odvolání a s nimiž se vrchní soud řádně vypořádal. Obecné soudy ve věci zaujaly právní názor, který je akceptovatelný a příslušná ustanovení trestního zákona (zejména §68) a trestního řádu (§344 odst. 2) vyložily ústavně konformním způsobem. Odůvodnění napadeného usnesení odpovídá všem požadavkům na odůvodnění soudního rozhodnutí a z ústavně právního hlediska mu nelze ničeho vytknout.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem neshledal Ústavní soud tvrzené porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu